kem díla Erbenova, zůstal Václav Bolemír Nebeský[71] (1818—1882) také v posudcích, jež věnoval básnické tvorbě autora Kytice a jeho činnosti sběratelské duchaplným znatelem vytříbeného vkusu a rozsáhlého vzdělání. Erben a Hanuš se pokusili pěstovati v literatuře české pohádkosloví, mytologii a zvykosloví podle zásad Grimmových, Nebeského zaujala literárně-dějepisná složka Grimmovy činnosti a její široké základy srovnávací. Již kritika o 1. vydání sbírky Erbenovy (Květy 1841. Liter, příl.) překvapuje několika bystrými pozorováními, zejména o hlubokých rozdílech mezi básněmi Rukopisu Královédvorského a mezi baladami sbírky Erbenovy, jež Nebeský vykládal tím, že národ pozbyl „historického uvědomení". Také Nebeský přiznával umělecký význam lidové písně, ale navazuje na Langera byl si vědom hranic tohoto vlivu a varoval před jednotvárným napodobením.

Metodě literárních dějin Nebeského učili Herder, Hegel a Gervinus, ale vedle nich také heidelberský kruh romantický, jak svědčí stať „Literatura lidu" (ČČM 1847). Jda po stopách Gorresových (srov. výše) Nebeský po prvé v našem národopise objasňuje význam knížek lidového čtení, podává přehledný rozbor, připojuje úvahy kritické a odůvodňuje, proč literární dějepisec nesmí přezírati tuto literaturu. Rozšířiv touto průkopnickou statí obor badání o lidové literatuře, podal článkem „Osiřelo dítě" (ČČM 1848) opět typ stati u nás tehdy neobvyklý, totiž ukázku drobné monografie založené na všestranném srovnávacím rozboru lidových písní.

V reakční tísni let padesátých Nebeský s tendencí buditelskou usiluje šířiti český obzor literární, jsa si vědom toho, že jen živý styk s literaturami světovými může posíliti snahy o samostatnost literatury naší. Proto v Časop. čes. musea otiskl důkladnou rozpravu „O španělských romancích" (ČČM 1856), které spolu s přítelem J. Čejkou překládal a vydal v samostatné knížce „Kytice ze španělských romancí" (1864).

Jako práce o romancích španělských Nebeského vedla také k studiu španělské literatury, zejména dramatické, tak při usilovné práci překladatelské, kterou zasvětil Aischylovi a Aristofanovi, nezapomínal ani na novořecké lidové písně, především v. článku „O novořeckém národním básnictví" (ČčM 1863), který má všecky přednosti vzorných příspěvků Nebeského spojuje důslednost se slohem jasným a vkusným. R. 1864 vydal sbírku překladů písní novo-řeckých v knížce „Novořecké národní písně".

Rozsáhlé studie literární byly Nebeskému průpravou k úhrnným pracím rázu srovnávacího, jak svědčí německá přednáška v Král. Čes. Spol. nauk o eposu u Indů a Řeků, dále u Španělů, Srbů a Rusů, jíž, žel, nezpracoval pro tisk, kromě toho článek „Kalevála" (ČČM 1866), další svědectví jeho studií o hrdinském eposu a zejména mistrný posudek o třetím vydání sbírky Erbenovy. (Kritická příloha Národních Listů. 1864. Str. 81 násl.)

Tato kritická úvaha ohlašuje nové období v dějinách našich studií o lidových písních.[72]Kritik vzdává Erbenovi beze všech výhrad chválu, že nešetřil péče a pořídil vydání vskutku vzorné. Zabývá se především poznámkami a uvádí jako přednost, že Erben označil místa zápisů aspoň podle krajů. Lidové písně jsou jako květiny, jež vyžadují různého složení půdy a proto také některé kraje mají své osobité druhy písní. Poučné jsou také doklady z jiných sbírek, poněvadž usnadňují studium srovnávací, jež se rozvinulo teprve v stol. XIX. a jež Nebeský pokládá za „pokrok ohromný": srovnání látky a formy totiž přináší cenné výsledky estetice i etnografii. Naskýtá se však otázka, je-li třeba shody v písních vykládati stěhováním látek, či lze-li připustiti vznik samostatný. Pokud jde o přesnost zápisů, Nebeský uznává, že Erbenovo vydání třetí bedlivěji šetřilo jemných odstínů krajových a připojuje důležitou zásadu kritickou: „Písně ná-