Předchozí 0067 Následující

Jako národopis let čtyřicátých v lidových pohádkách a písních našel zlomky pohanského mytu a v lidovém podání vůbec ohlasy dávno zaniklých období kulturních, tak Mánes v kruzích liptovských gazdů a baču, trenčínských i valašských žen nalezl stopy pradávného kroje starých Čechů a vytvořil si soubor osobitých výrazových prostředků, jimiž zobrazil bohatýrskou báji i českou lidovou píseň. Ilustracemi k lidovým písním se Mánes zabýval od let žákovských, ale zejména asi od r. 1856 do počátku let šedesátých připravoval cyklus kreseb k lidovým písním. Záměru, žel, neprovedl. Kresby, jež se zachovaly, řadíme k nejvýznamnějším ohlasům lidové poesie, pojetím, intonací, jímavou prostotou, ale i jiskrným vtipem. Připomínají Ohlasy Čelakovského jasností kresby a některé zase pohádkovou prosu obou vůdčích mistrů: K. J. Erbena a B. Němcové.

V dějinách národopisu československého Josef Mánes byl průkopníkem i do-vršitelem. Jeho krojové studie většinou vzniklé v období 1846—1860 mají význam dokumentární jednak tím, že zachycují kroje namnoze dávno zaniklé, jednak svou přesností zaznamenávající všecky podrobnosti. Avšak volbu námětů neřídil jen etnograf, nýbrž geniální umělec, který si vytkl za cíl vystihnouti bytostné rysy našeho svérázu národního. Mánes výtvarnými činy splnil touhu Rittersber-govu po malířství národním. Mánesovo „choždenie v národ", jeho cesty po

československém venkově rozsahem neměly — mimo pouti Němcové — příkladu v řadách našich národo-pisců a odtud vzešly také Mánesovy hluboké znalosti našeho lidu

selského, jejž vždy charakterisoval přesně a přece umělecky. S Erbenem a Boženou Němcovou Josef Mánes stanul na výšinách umění,

kde všelidský obsah splývá v souladný celek s osobitou formou. A vzpomeneme-li si ještě, že v Praze Rittersber-gově, Mánesově a Erbenově žil Bedřich Smetana, pochopíme dosah období let čtyřicátých v uměleckém rozvoji zakladatele české hudby národní. Hudebnost Prahy let čtyřicátých pěkně vylíčil J. J. Srez-nevskij v dopise matce

(r. 1840): „Jazyky v Praze dovedou mlčeti, nástroje a hrdla nikoliv a neuplyne ve dne, v noci ani minuty,


František Sušil (1804—1868).


Předchozí   Následující