konané r. 1792 při korunovaci Františka I., jejichž podrobný popis zachoval Vavák ve svých Pamětech (III. 1. str. 68 nsl.). Také tehdy přišly skupiny v krojích většinou z bližších krajů; byl to nejen ohlas rokokové záliby v pastorálách, ale také fysiokratických zásad doby josefínské a jistě také revolučního hnutí francouzského: tváří v tvář sociální bouři na západě šlo o to okázale osvědčiti patriarchální svazky pojící panovníka s lidem selským. Slavnosti r. 1836 byly rozsáhlejší a zachovaly v poslední chvíli krojové bohatství krajů českých, poněvadž r. 1848 způsobil pronikavé změny. Cenná vyobrazení krojů obsahují některá díla starší. Na př. J. Hanke z Hankensteinu zachoval podrobné popisy a názorné obrázky krojů moravských v díle Bibliothek der Máhrischen Staatskunde (1786). W. A. Gerle vydával soubor „Minia tur gem alde aus derLander- und Völkerkunde, von den Sitten, Gebrauchen, der Lebensart und den Ko-stiimen der verschiedenen Volkerschaften aller Weltteile, populární publikaci z oboru národopisu všeobecného a pojal do sbírky také svazeček „Bohmen" (1823) obsahující podrobné popisy krojů s vyobrazeními. (Srovn. Čes. Lid VII. 238 nsl.)[85a]

Slovanský sjezd v Praze r. 1848 měl býti přehlídkou svérázu také po stránce krojové. Svědčí o tom list choti dra Staňka, paní Karoliny Staňkové, malíři Jos. Hellichovi, která se obrací na umělce jménem žen českých s prosbou, aby jim poslal, pokud možno nejdříve, návrhy krojů ženských, které by měly ráz český a slovanský, poněvadž také ženy české by se rády vrátily k starému kroji, „aby se národnost naše, tolikerým tlakem cizoty porušená, zase ocelila — a národnost nejeví se toliko v řeči národní, ale i v obyčejích, kroji a ve všem vůbec, co národ charakterisuje — čím se rodové lidští od sebe liší." (Čes. Lid VIII. 1899, str. 117.)

Z literatury, ze studií našich národopisců kruhu Erbenova proniká úsilí o národní svéráz také do umění výtvarných a Josef Mánes[86] svým dílem zahajuje nové období v studiu výtvarné kultury lidové. Nemůže býti úkolem tohoto úhrnného nástinu sledovati složitý vývoj Mánesův od záliby v malebných zákoutích selských přes vliv Rubenovy romantické malby historické, jež obracela pozornost na lidovou píseň a na Rukopis Královédvorský až k rozhodným vlivům mnichovským, jež proměnily nejen umělce, ale i člověka. Mnichov poloviny let čtyřicátých svým úsilím o vytvoření umění národního na širokých základech studií kulturně historických, starožitnických i národopisných, oživil v Mánesovi češství a vedl jej za týmž cílem, ale na půdě domácí.

Již z první cesty na východ r. 1846, kdy pronikl do Slezska a do Krakovská, přinesl si Mánes studie svědčící o starobylosti lidového kroje a našel zdroje národní svébytnosti, o níž se tehdy tolik přemýšlelo v české obci umělecké i vědecké, usilujících navázati na tradici domácí v kultuře i v životě. Proto se Mánes ujal spolupráce v krojovém výboru Slovanské Lípy, ale stojí také v řadách svobodomyslné většiny vzdělanců v boji proti absolutismu v krátkém období kon-stitučním. Dlel v Kroměříži v době zasedání sněmu a ze zájezdu na Hanou, který prodloužil ročním pobytem na zámku v Čechách, vytěžil kromě spanilých portrétních studií líbeznou lyrickou píseň, „Líbánky na Hané", výtvarné ztělesnění rousseauovského snu o ráji na vsi.

Druhá větší cesta na československý východ (r. 1854), která Mánesa — snad na podnět Boženy Němcové — zavedla také na Slovensko, přinesla jen konečnou formulaci onoho pojetí ideálního kroje pračeského, k němuž Mánes směřoval.