abyste neslyšela nějaké melodie. Tu jdou po Koňském trhu (obyčejně časně ráno) sta hochů a děvčat ze školy do kostela nebo zpět s korouhvemi a kříži a zpívají duchovní píseň; tu vezou mrtvého vojína (prostého nebo důstojníka) a před rakví jdou vojáci a hudba hraje pohřební pochod; tu stráž; tu (obyčejně večer) před domem nějaké slečny, v předvečer jejích narozenin zapějí zpěváci serenadu přejíce jí dlouhého věku, zdraví a všeho; tu (obyčejně) pozdě večer se vrací z toulky hlouček mladíků a zpívají národní píseň nebo árii z opery, nebo romanci; a přitom slyšíte tu harmoniku, tu kolovrátek, tu harfu, na něž hraje nějaká slepá žena, tu klarinet, housle, tu fortepiano, tu to, tu ono. Vyjděte z domu, kdy chcete a kam chcete, hudbě neujdete." Tak bylo dole, ve vrstvách lidových — v kruzích uměleckých uchvátil počátkem let čtyřicátých Liszt přednesem skladeb H. Berlioze, který na mladé hudebníky působil týmž strhujícím dojmem jako Byron na básníky let třicátých. V tomto souzvuku prostých písní i výtvarů uměleckých, v mladistvém dychtění a ve víru pochybností dospíval mladý Smetana.[87]

Desetiletá reakce po r. 1848 utlumila plamen našeho národního života, avšak nedovedla ho již udusiti. Národopis se organicky rozvíjel svým směrem, ačkoliv nedostatek časopisů brzdil činnost publikační. Národopisné stati přinášel kalendář Koleda, ale také Pražské Noviny otiskovaly články zvykoslovné, na př. r. 1850 „Hody na Moravě", „Svatební obyčeje na Plzeňsku", „Máje na Plzeňsku", ano i „Chebské svatební obyčeje" atd. Lumír si od počátku všímal lidového podání a namnoze šťastně doplňoval mezery, na př. Mikovcovou statí „Stopy selského divadla v Čechách" (1855 II.), nebo článkem „Řada žertovných místních jmen" (1865 I.), písmáckými skladbami, na př. písní „Rozmlouvání sedlské o sedmileté vojně" (1862 I.) atd. Na Moravě tehdy „Hvězda" soustřeďovala také příspěvky národopisné.

V letech padesátých Erben dosáhl vrcholu své tvorby básnické, ale po vydání Kytice (1853) se oddal badání mytologickému a připravoval nové vydání své sbírky českých písní; Němcová objevuje Slovensko a vytvořivši Babičku pokračuje v souběžné činnosti na poli povídky i lidového podání. Nebylo jí, žel, dopřáno dokončiti práce národopisné, jimiž se zabývala a její předčasná smrt byla nejtěžší ztrátou družiny Erbenovy.

Léta šedesátá přinesla novou soustavu vládní, bližší zřízení konstitučnímu, a nové jaro literární i kulturní. Naše vztahy k Slovanstvu se obnovují, polské povstání r. 1861—1863 jakož i moskevská pouť r. 1867, dvě události velikého dosahu kulturně politického, hluboce působily také na poměry domácí a nutily zaujmouti pevnější stanoviště v otázkách slovanské vzájemnosti. Doma, v těžkých bojích politických, národ čerpá posilu ze svých vítězství kulturních a hlásí se k společné práci s celým vzdělaným světem na poli věd a umění. Symbolem tohoto směřování k světovosti byla zejména slavnost (v dubnu 1864) na pamět třístého výročí narozenin Shakespearových, o níž svědek nad jiné povolaný, Otakar Hostinský, napsal, že měla „význam nesmírný", který se na celý život vtiskl v pamět těch, kdož tehdy prožívali dvojí jaro, „jaro svých mladých let i jaro ruchu národního". Založením „Hlaholu", jež se připravovalo již r. 1860, a otevřením Prozatímního divadla byla utužena a doplněna naše organisace kulturní, již dovršila Umělecká Beseda (1863), ztělesnění staré myšlenky Ritters-bergovy: již v letech čtyřicátých snil o společném středisku představitelů všech oborů uměleckých.[87a]

V tomto kvasu nových myšlenek a práce organisační dvě díla obracela pozornost na lidové podání: třetí vydání sbírky Erbenovy a krátce před ním Sušilo-