va konečná edice lidových písní moravských. Od let třicátých, kdy zahájil svou činnost vydavatelskou, František Sušil[88] podstatně vytříbil své názory o lidové písni. Prodlením desetiletí prošel na svých prázdninových cestách celou Moravu, přibral Opavsko a Těšínsko i české osady v Rakousích a všude pracoval sám, přesvědčiv se, že sběratelé nejsou spolehliví. Jen pro oblast slezskou užil zápisů, jež mu postoupil Cyprian Lelek (1812—1883), horlivý pracovník národopisný i osvětový. Lelek měl již r. 1846 k tisku připravenou sbírku písní slezských, avšak na vydání nedošlo.

Sušil si již v letech čtyřicátých vytkl dalekosáhlý program práce národopisné a shodně s Erbenem usiloval o dílo souborné, věnované všem stránkám života lidového. Také jemu tanuly na mysli vzory polské, zejména „Lud polski" L. Golebiow-ského, avšak byl si vědom obtížnosti vytčeného úkolu. V listě (z r. 1840) známému evangelickému duchovnímu a buditeli Valašska, faráři na Rusavě, Danielu Slobodovi Sušil žádá pomoci ve svých pracích. Pomýšlel podle příkladu Golbiowského, aspoň o krajích a kmenech oblasti moravsko-slezské, na dílo soustavné, v němž vedle písní chtěl sebrati také „zvláštní rázná, význačná přísloví, pověsti, popsání obyčejů a p. při svadbách (při námluvách již), při pálení ohně na den sv. Jana, na sv. tři Krále, na sv. Dorotu, na smrtnou neděli atd., hry a zábavy; popis také kroje či úboru, jakož i zvláštních mluvení způsobů atd." (Čes. Lid XXVIII. 249). Úřední povolání nedopřávalo tolik volných chvil, proto Sušil zúžil program, avšak písněmi se zabýval stále a r. 1853 v Lumíru otiskl ukázky nové sbírky, jež vyšla r. 1860. „Moravské národní písně s nápěvy do tekstu vřaděnými" úhrnem obsahují 839 čísel, avšak písní jest daleko více, přes 1500, valnou většinou s nápěvy. Místa zápisu jsou všude označena a pokud bylo lze, vydavatel srovnal své teksty také se sbírkami Čelakovského, K. J. Erbena, Vuka Karadžiče, St. Vraže, Žeg. Pauliho, jakož i s německou sbírkou Meinertovou a s lužicko-srbským sborníkem Hauptovým a Smolerjovým. Rozvrhl látku do třinácti oddílů obsahujících kromě legend, písní epických a lyrických, také zvláštní skupinu písní svatebních a zejména bohatý oddíl písní obřadních, koledy, hry atd. Dodatkem také připojil písně z chorvatských osad na Moravě.

Názory vydavatelovy o lidové písni naznačuje předmluva. Sušil nepokládá písní za pramen historický ani mytologický, avšak jest přesvědčen, že obsahují leckterou podrobnost, důležitou i pro studium minulosti a kromě toho mají cenu estetickou. Jest však třeba dbáti věrnosti a proto zapisoval písně se všemi zvláštnostmi dialektickými. Sušil však dobře poznal, jak škola stírá rysy dialektické a jak se mění písně přejaté odjinud — proto „národní písně za dokonalý obraz podřečí sloužiti nemohou". „Moravské národní písně" řadíme do skupiny nejlepších sbírek slovanských pro přesnost a bohatou látku. Sušilovi se vskutku podařilo zachrániti klenoty lidové slovesnosti jak v oboru námětů legendárních, jimiž jeho sbírka zvláště vyniká, tak ve skupině balad a lyriky milostné.

Příkladu Sušilova následovali mnozí mladí členové jeho družiny, v nichž mistr vzbudil zálibu v lidovém podání získav vedle jiných lidové hudbě Pavla Křížkovského (1820—1885). Narozen v Holasovicích ve SlezsTsu Křížkovský v dětství prošel tvrdou školou, ale živelní nadání hudební mu pomohlo na studie. Sušil si povšiml mladého theologa, národně vlažného, vášnivého ctitele hudby klasické a dovedl v něm roznítit lásku k lidové písni, která zůstala mnichu umělci slávou a osudem jeho života. S energií dostupnou jen velikému talentu Křížkovský se dal do studia sbírky Sušilovy, sharmonisoval téměř všecky písně, počal sám skládati v duchu lidovém a r. 1860/61 sbory „Utonulá" a „Dívča" mu dobyly plného úspěchu. R. 1861 řídil Utonulou sám v Praze a vzbudil nadšení odborníků i všeho obecenstva. Smetana nejkrásněji ocenil sbory slezského mistra přiznav, že teprve z nich poznal, co jest hudba česká. Rozumí se, výrok nemá