Šembery), připojuje poznámky o domě a o hospodaření, zaznamenává pověsti místní (Beckov, Trenčín, Čachtice a j.), pověsti o Janošíkovi, o němž psal ve Květech (1880 II. 1) atd. Národopisné kapitolky jsou ovšem rozptýleny po jednotlivých oddílech, ačkoliv se Pokorný pokusil také o nástiny soubornější, na př. o slovenském lidu (I. 152—172), o salašnictví (II. 66—81), o cikánech (II. 310 až 346), s hojným výborem anekdot cikánských, jež také vycházely v „Palečku" atd. Popis je všude střízlivý, věcný, nevyhýbá se stínům — na př. o kořaleč-ním moru se najdou zmínky bolestně pravdivé — a snaží se zůstávati na úrovni tehdejšího badání, ačkoliv Pokorný, na př. proti Bartošovi, marně zastává slovenský původ valašského názvosloví salašnického atd.

Úkolu, který si vytkl, Pokorný plně dosáhl: „Potulky po Slovensku" zůstaly po celá desetiletí nejen průvodcem, ale také vlastivědnou čítankou o Slovensku a vylíčením časových poměrů z let osmdesátých si zachovaly podnes význam jako doklad historický. Pokorný si získal trvalou zásluhu péčí o věcné poznání Slovenska. Po jakési stagnaci ve vzájemných vztazích obou větví našeho národa v letech sedmdesátých nastal příznivější obrat, jejž ohlásily básně Heydukovy „Cymbál a husle" r. 1876 a r. 1879 řada statí „Podejme ruku Slovákům", jež Josef Holeček otiskl v Slovanských Listech a vydal knižně r. 1880 (Epištoly svobody č. 24). V době, kdy důsledky války rusko-turecké oslabily slovanskou myšlenku Holeček vyzýval k součinnosti dokazuje, že první podmínkou zdárné práce na poli slovanském jsou pevné vztahy československé založené na kulturní a národní jednotě, jíž nijak nebrání dvojí jazyk spisovný. F. V. Sasinek přehledným nástinem „Die Slovaken" (v Praze 1875) připravoval půdu věcnému studiu, jemuž prospěl R. Pokorný založiv Knihovnu československou. Cestopisnými črtami Pokorný navázal na práci Boženy Němcové a třebaže nedostihl umělecké výše jejích národopisných obrazů ze Slovenska, povzbuzoval k hlubšímu studiu vytvořiv znamenité dílo propagační. Po stopách Pokorného šel dr. Front. Sláma, jehož průvodce po Slovensku (1889) po léta konal platné služby českým turistům. V knihovně československé vyšlo r. 1881 důležité dílo Jaroslava Vlčka „Literatura na Slovensku, její vznik, rozvoj, význam a úspěchy", jež zahájilo také v rozvoji národopisu slovenského nové období kritikou epigonů Štúrových.

„Kytice z národních písní slovanských" přestala na překladech, poněvadž studentský spolek se nemohl odvážiti podniku rozsáhlejšího. Na základech mnohem širších vyrostlo dílo Matice m o r a v s k é, známý sborník „Slovanská poezije", jejž uspořádal František Vymazal (1841—1917)[93] ve dvou svazcích; z nich I. (1874) obsahoval soustavný výbor básnictví ruského a ukrajinského, kdežto do sv. II. (1878) pojal poesii polskou a lužickosrbskou. Vzorem byl ruský sborník N. V. Gerbela „Poezija Slavjan" (1871), který vedle literatury přihlížel k lidovým písním. Vymazal otiskl ve výboru vedle literatury také poesii lidovou, ve sv. I. lidové písně ruské (37) a byliny (19 ukázek), z písní ukrajinských 47 ukázek a 4 teksty běloruské. Ve svazku II. jest 33 písní polských, 144 krakowiaků, 9 písní hornolužických, 10 dolnolužických a starý tekst písně polabské („Veselá svatba"), přejatý z Čelakovského. Pořadatel všude připojil úvodní výklady podle dobrých pramenů vědeckých a snažil se i výborem charakterisovati ráz lidové poesie, zařadiv na př. hojné ukázky polských krakowiaků. Překlady jsou ovšem ceny nestejné, především proto, poněvadž Vymazal většinou přejímal překlady, leckde již zastaralé po stránce jazykové, a vedle nich otiskoval také překlady nové, na př. z „Kytice". Hlavní význam „Slovanské poezije", jíž chybí, žel, svazek jihoslovanský, tkví v oddílech literárních, ve výborech z prací vynikajících básníků, v úvodních statích o dějinách literatur i v životopisných poznámkách o jednotlivých autorech, avšak i s hlediska národopisného má význam důležitý: