nově (Časop. čes. mus. 1863), avšak kniha u nás nevzbudila zájmu. Do II. svazku sbírky „Ze světa slovanského" (r. 1887) Hrubý pojal své práce starší, na př. mimo článek o Slezsku patero statí znázorňujících poměry „V polské vsi"; z rodného kraje jihočeského čerpal látku k obrázkům „Na jihočeských obžin-kách" a „Na pastvě", přinášejícím drobný genre prohřátý alšovskou srdečností.

Studium beletristických i národopisných prací ruských narodniků, doplněné vlastním názorem získaným za několikaletého pobytu na Rusi, daly Hrubému podnět k samostatným náčrtům ze života na ruské vesnici, jež připomínají zápisky Turgeněvovy pravdivostí líčení, byť i nedostihovaly velikého umění mistrova. „Listy z ruské vesnice" (1893) obsahují devět kapitol a řadí se k „Obrazům z Rus", doplňujíce Havlíčkovy mistrovské kapitoly ze života kupectva, jakož i jiných vrstev městských, náčrtky z ruské vesnice. Hrubý v předmluvě výslovně prohlásil, že mu nešlo o to úmyslně vyhledávati jen stránky temné, avšak nesnažil se ani všecko viděti jen se stránky příznivé.

Konstantin Jireček (1854—1918),92) který si již prvním svým spisem „Dějiny národa bulharského" (1875/76) a německým zpracováním „G es ch i chtě der Bulgaren" (1876) dobyl obecného uznání, žil v Bulharsku v letech 1879—1884 ve službách státních jako generální sekretář ministerstva osvěty a jeden rok také jako správce ministerstva; důkladně poznal Bulharsko na rozsáhlých cestách a všude si všímal také stránky národopisné. Jeho kniha,,C esty po Bulharsku" (1888) se řadí do skupiny nejoriginálnějších děl celé naší slavistiky, poněvadž vzešla z vlastních pozorování o krajích do té doby namnoze úplně neznámých. Jireček vykonal vskutku čin objevitelský. Národopisec najde v cestopise Jirečkově oddíly velmi cenné, na př. v č. I. (kap. 2) výklady o rázu bulharské vesnice, o domech, nářadí, o založení a rozvoji vesnic, o krojích, zábavách, hudebních nástrojích a zpěvech atd.; důležitý jest obecný přehled zemědělství, poučení o změnách ve vlastnictví půdy, o stěhování obyvatelstva (v kap. 6), o loupežnictví v Bulharsku (I. 8), o kočujících pastýřích rumunských (II. 1), o pomáckých písních (II. 3), o životě v Kystendilském Krajišti, jež teprve kongres berlínský uvedl do map, o střídavém hospodářství ovčáckém (IV. 2) atd. Na své další dráze vědecké se Jireček věnoval hlavně dějinám národů balkánských, především jižních Slovanů, jež objasňoval velikými díly dosahu evropského, ale mladistvá práce cestopisná zůstává vzácným svědectvím jeho nadání pozorovatelského, tak důležitého právě pro národopisce.

Dunovský, Hrubý a Jireček pomáhali posilovati slovanskou tradici našeho ná-rodopisu, Rudolf Pokorný (1853—1887) navázal na cestopisné obrazy, jimiž Božena Němcová budila zájem o Slovensko v kruzích českých. Pokorný navštívil Slovensko po prvé r. 1879 s Ad. Heydukem, potom r. 1880 a po třetí s Ludvíkem Kubou r. 1885, kdy poznal zejména Oravu. Nejdříve mu šlo jen o to, zaznamenávati dojmy a zkušenosti z cest v obrázcích rázu feuilletonistického, avšak látky přibývalo, prohluboval stati o jednotlivých krajích slovenských a vytvořil dílo vlastivědné, jež sice nesoustavně, ale namnoze důkladně poučuje o Slovensku po stránce dějepisné, kulturní i národopisné. „Potulky po Slovensku" vyšly ve dvou dílech (I. 1883; II. 1885) nákladem spisovatelovým. Díl I. ve třech částech obsáhl: 1. Malé Karpaty, 2. trenčínské Pováží a 3. Turec; díl II. popisuje: 1. Lip-tov a Spiš, 2. Gemer a Malý Hont, 3. Zvolen, 4. Tekov a Velký Hont, 5. Oravu. Obraz není úplný, poněvadž Pokorný nemohl navštíviti důležité stolice, na př. Šaryš, Novohrad a j., avšak o krajích, jež popisuje, sebral vlastní prací i z příspěvků slovenských přátel dosti bohatou látku národopisnou. Svědomitě čerpal z literatury slovenské, maje na mysli propagační ráz knihy a podle pravdy upozorňoval na zaostalost i násilnické metody maďarského režimu.

Pokorný si všude všímal kroje a krajinných osobitostí, nářečí (většinou podle