Překlady jsou celkem věcně správné i básnicky účinné, výbor jest vhodný a dobře znázorňuje tvarové i obsahové bohatství lidové poesie slovanské, ačkoliv neměly chyběti na př. ukázky starobylých písní obřadních (zejména ukrajinských) ani ukázka ukrajinských dum atd. Úsilím studentského spolku se naší literatuře dostalo padesát let po vydání „Slovanských nár. písní" nové antologie, jejíž obsah (celkem 203 písně) svědčí o veliké práci sběratelské, vykonané u všech národů slovanských v desetiletích po vydání sborníku Čelakovského.

Téměř všichni členové redakčního sboru „Kytice" i mnozí překladatelé se zabývali národopisem a v letech sedmdesátých i později otiskovali četné stati z oboru lidového podání. Josef Dunovský (1849—1925) v rozsáhlé snůšce „Žena v písni lidu slovanského" (Světozor 1873, 1874; knižně 1882) celkem zůstal na úrovni tehdejších causerií; jeho kratičká předmluva „O pověsti a písni národní" zůstává v okruhu myšlenek Erbenových, stať „O písni lidu německého se zvláštním zřetelem k prostonárodní písni slovanské" (Květy 1879 I.) se pokouší zaujmouti stanoviště srovnávací, avšak přidržuje se postupu nesprávného. Dunovský přiznává, že západní Slované přejímali látky z lidové poesie německé, jež zpracovávali po svém, ale lidová poesie německá se nemůže měřiti se slovanskou ani bohatstvím látek i tvarů, ani cenou uměleckou. U Němců se najdou jen stopy dávných písní bohatýrských, jež se v plné ryzosti zachovaly u národů skandinávských. Základní chyba Du-novského tkví v tom, že s písněmi celého Slovanstva srovnává jen písně německé, nepřihlížeje k ostatním národům germánským a proto celkový úsudek vyzněl v neprospěch písní německých, jichž neposuzoval zcela nestranně. Stati zůstává zásluha prvního pokusu soustavnějšího, než byly na př. paralely v knize Bodjan-ského a j., ačkoliv Dunovský ještě nedovedl pozorovati lidové podání s vědeckého hlediska srovnávacího.

Jaromír Hrubý (1852—1916) ještě před odjezdem na Rus horlivě studoval lidovou poesii slovanskou a napsal několik statí, na př. v olomouckém časop. Koleda (1877) otiskl causerii „Sirotek a snacha v písni slovanské" v podstatě založenou na myšlenkách Štúrových; v Lumíru (1877) vyšel článek „Dunaj v slovanské písni", v Časop. Matice moravské (1879) článek „Dub či lípa?" který přihlíží k symbolice rostlin tehdy tak oblíbené a zabývá se látkou, blízkou stati Bog. Sulka „Zašto Sloveni poštuju lipu?" (Rad jugosl. akad. XLIII. 1878). Rázu zcela jiného jest znamenitá rozprava „Slované ve Slezsku" (Osvěta 1878), zkráceně otištěná s pozměněným názvem „Čechoslované ve Slezsku" ve sv. II. sebraných statí Hrubého (srov. dále). Podle prací Šemberových, Lepařových, Práškových i podle vlastních zkušeností získaných pobytem ve Slezsku, Hrubý poučuje nejen o poměrech národních, ale i o životě lidu selského, o zvycích a obyčejích a všude pravdivě kreslí ponuré obrazy z oblasti národního útisku, připojuje výstrahy a důtklivá napomenutí. V tomto nástinu Hrubý stanul na bezpečných základech realistické metody přesného pozorování, jíž se naučil u svých mistrů ruských. Láska k Rusku a později pobyt na Rusi jej vedly také v národopise na půdu ruskou. Výsledky svých studií většinou otiskoval v Národních Listech, za pobytu na Rusi je znovu prohlédl a r. 1885 vydal I. svazek souboru „Ze světa slovanského". Obsahu národopisného jsou na př. stati „Rhap sodové sever o ruští", „Toulaví pěvci ruští", „Čumáci", „Másle-nica", „Kupalo", „Zapomenutý kout slovanský", stať věnovaná Podkarpatské Rusi a j. Jako článek o Slezsku, tak se také kapitola o Podkarpatské Rusi zabývá otázkou národnostní a odhaluje násilí maďarských úřadů navazujíc na stati Holovackého (srovn. výše). Škoda, že si Hrubý nevšiml knihy H. J. Bieder-manna „Die ungarischen Ruthenen, ihr Wohngebiet" atd. (1862), velmi dobře poučující o zapomínaném území. J. Jireček podal zprávu o práci Biederman-