po Čelakovského Slovanských národních písních se nám dostalo nové, až dosud nejrozsáhlejší české antologie lidových písní slovanských (celkem 304 písně) která má trvalou cenu výběrem ukázek i vědeckou úrovní.

„Kytice" i „Slovanská poezije" měly v našem tisku ohlas nepatrný, ani jednomu dílu se nedostalo důkladnějšího rozboru kritického, nikdo se nepokusil o článek soubornější. Jan Neruda v „Národních Listech" (srovn. Sebr. sp. Rada II., díl VIL, část 2., str. 227 nsl.) vřele uvítal podnik Matice moravské, která vykonala, „co již dávno měla vykonat literatura naše". Vzdělanci čeští prý znali poesii slovanskou málo, jen z ukázek po časopisech, ale tyto ojedinělé pokusy časem zapadly a jest obtížné shledávati je po jednotlivých ročnících. „Krásy slovanského básnictví nevešly nám v jasné vědomí, neměli jsme dosti jasného, celkového obrazu z něho, nepůsobila na nás jeho zvláštnost dojmem plným." (Tamt. 228). Úsudek Nerudův vystihl vlastní význam díla, patrný ještě dnes a snažil se vzbuditi zájem o záslužný sborník moravský. Lumír (1874, str. 60) přestal na suché zprávě, v níž vytkl příliš bibliografický ráz přehledů literárně dějepisných a nedostatek nových překladů.

Vzpomeneme-li si, jak by dílo toho druhu bylo působilo ještě před 10—15 lety na prahu nového období konstitučního, uvědomíme si významný obrat, který nastával v českém básnictví: V oněch letech počíná převládati vliv západní, románský a orientace slovanská zůstává u nás Světozoru, později Ruchu, moravské Koledě a j. časopisům, které vedle Lumíra, representativního orgánu tehdejší poesie, stály na místě druhém. Současně s I. svazkem „Slovanské poezije" vydali v Kyjevě VI. Antonovič a M. Dragomanov sbírku historických písní ukrajinských, jedno z nejvýznamnějších děl na poli badání o lidové písni slovanské, na Rusi zahájil v letech sedmdesátých vědeckou činnost A. N. Veselovskij, avšak ohlasy nového směru k nám pronikly teprve později, poněvadž tehdy zájem o věcné poznání literatur slovanských ochabl.

V letech sedmdesátých mimo sborníčky Slavie nebylo v Čechách v oboru sběratelském vykonáno nic rozsáhlejšího, ačkoliv ukázky z oboru zvykosloví a lidového podání, jež otiskovaly na př. Světozor a Česká Včela (Pichlova), svědčily o práci mnohostranné. Jeden rys jest příznačný: Místo statí všeobecných se objevují příspěvky — zejména zvykoslovné — z oblastí přesně vymezených, výmluvné svědectví, že se chápala nutnost práce soustavnější v menším okruhu. Světozor na př. přinesl obyčeje a pověry z okolí města Vysokého v severo-vých. Čechách (1875), z Chrudimská (1874. V. V. Škorpil), z krajiny zbirovské (1874. Fr. Havlík), ze Strakonicka (1875. V. Švarc), ze Šumavy (1875. F. Mach), z českého jihu, zvláště z okolí Blanského lesa (1874. Kavka) atd.; J. Parkos otiskl drobnou monografii „Blatáci" (1875), J. Soukup-Sedlčanský popsal bývalou slavnost „Rosa" v Sedlčanech (1872), v Lumíru (1873) F. Z. Veselý popsal svatební obyčeje Slezanů atd. Pohádky ve Světozoru otiskovali na př. Fr. Bayer (valašské. 1873—1875), J. K. Hraše (1873), R. Pokorný (1874), J. Soukal (1873), V. Beneš Třebízský (1873) a j. Pověsti, zejména místní, V. Čečetka (1875), J. K. Hraše (1874), V. Kroupa (1874), J. Orth (1875), J. Soukal (1875) a j.; příspěvky k demonologii, na př. o vodníkovi (1875. V. Pospíšil, Fr. Bayer a j.).

V oboru lidových písní se zejména přihlíželo k písni starší a ke skládáním písmáckým, na něž upozornil již Erben, vydav v Lumíru 1861 „Selský otčenáš". Jda směrem Erbenovým, J. Jireček sebral některé „Dějepravné písně XVI., XVII. a XVIII. stol." (Světozor 1876), „Národní písně naše ze starších dob" (tamt. 1879) a „Staročeské písně příčinou Turků"