(1878); P. M. Veselský „Staročeské písně havířské" (1879) atd. Někteří autoři se pokusili o charakteristiku všeobecnou, na př. F. V. Jeřábek „Příspěvek ku charakteristice našich nár. písní" (Světozor 1873), J. Durdík „0 básnictví lidu" (Česká Včela 1878) a j., avšak nejoblíbenější byly causerie, které sledovaly některé rysy a v pestré mosaice podávaly hojně výňatků, na př. „Šátek a prsten v národní poesii československé" (Česká Včela 1877): F. M. Vrána „Epitheťa ornantia jak se jeví o Dunaji v nár. písních" (tamt.), jedna z nečetných statí, jež si všímaly slohu lidové poesie, F. Schulz „Poroba lidu v nár. písních" (Lumír 1876) a pod.

Vedle svazečků Slavie knižně vycházelo poměrně málo. J. K. Hraše (1840 až 1907) vydal „Povídky našeho lidu" (I.—IV. 1869/70), většinou pověsti místní a historické, pověry, anekdoty atd., stilisované autorem, jemuž chyběl smysl umělecký; sbírky F. A. Sedláčka „Pohádky a pověsti od hor krkonošských" (1879) a „Národní pohádky a pověsti z okolí velkomeziří čského a jihlavského na Moravě" (I.—II. 1879/80) byly upravovány pro mládež a proto nemají významu vědeckého, nevynikajíce ani po stránce umělecké.[94])

Obsah příspěvků ve Světozoru jest rázu celkem střízlivého a dokazuje, že již tehdy se směřovalo k realističtějšímu pojetí lidu, založenému na přesných pozorováních a popisech. Bylo jen třeba lepší znalosti nových metod západoevropských a významných děl školy migrační. Pokud jde o pohádky, Světozor již r. 1876 přinesl stať (nedokončenou) „Pohádky mongolské" upozorňující na význam lidových tradic asijských, avšak teprve v rozpravě „O národních pohádkách a pověstech" (Světozor 1880) Josef Černý podrobně rozebral názory Benfeyovy. Černý eklekticky spojuje teorii Grimmovu a Benfeyovu. Dělí pohádky na symbolické, jež vykládá metodou Grimmovou a ethické, o nichž soudí, že vznikly u národa jediného v dobách historických, přijímaje Benfeyův názor o původu indickém a o prostřednictví Mongolů. V závěru srovnal některé verse východní s německými a českými. Stať Černého pokládám za první pokus objasniti zásady školy migrační, které svými důsledky podvrátily vůdčí teorii starší. Nejde tu o podrobný soupis národopisných statí v českých časopisech let sedmdesátých, avšak ukázky uvedené aspoň naznačují obecný ráz příspěvků.

Významným představitelem národopisné práce v Čechách, po smrti Erbenově, byl Primus Sobotka[95] (1841—1925), který v mladých letech stál v řadách básnické družiny Hálkovy a Nerudovy jako básník a beletrista, avšak záhy se obrátil k národopisu a zabýval se lidovou písní, zvykoslovím a mytologií, s počátku podle zásad školy Grimmovy, především podle díla A. N. Afanasjeva „Poetičeskija vozzrěnija Slavjan na prirodu" (I.—III. 1865, 1868, 1869). Překládal ukrajinské dumy (Květy I. 1866), ale horlivě studoval písně slovanské vůbec čerpaje z nich doklady pro své stati národopisné, v nichž se snažil sloučiti formu causerie s obsahem naukovým. Takového rázu na př. jsou rozpravy „Kterak dívky zpytují svůj osud" (Květy 1869), „O věnci" (Květy 1870), „Barvínek a rozmarina, svatba a smrt" (Koleda 1877) atd.

;V mytologii si všímal hlavně symboliky sleduje bájeslovný význam rostlin a po rozpravách rázu přípravného shrnul hojnou látku v díle „Rostlinstvo v národním podání slovanském". Část první podává výklady všeobecné o ctění stromů, o démonech lesních a polních, část druhou vyplňuje soupis stromů a rostlin, jež mají význam symbolický. Sobotka užil pramenů slovanských