Erbenova. V tomto vztahu k písním buditelské úsilí Bartošovo proniká nejpatrněji.

Bartoš vyšel z lidu, dokonale znal život na vsi a v rodném kraji, položeném na rozhraní oblasti hanácké, valašské a slovenské, měl možnost pozorovati nejen barvitou pestrost lidových krojů, ale i povahové rozdíly kmenů moravských. Miloval lid, snažil se jej povznésti a vida jak se ztrácí staré podání, rozhodl se již r. 1879, že zasvětí život práci národopisné. Podání rodného kraje bylo základem jeho první sbírky lidových písní, vydané r. 1882. „Nové národní písně moravské s nápěvy do tekstu vřaděnými" vyšly, podle poznámky na titulním listě, „za doplněk sbírky Sušilovy" a obsahovaly 413 písní, zapsaných v různých oblastech moravských, zejména také na Zlínsku, na Valašsku, ve Slezsku a j. Výběr byl pečlivý a kritik Osvěty V. V. Zelený nazval sbírku neocenitelným doplňkem k Sušilovi (Osvěta 1882).

Bartošova veliká díla národopisná zrála v letech 1876—1890. Přímluvou Miklosichovou se mu dostalo dovolené a v 1. 1882—1884 cestoval po Moravě a po Slezsku, sbíraje vedle látky nářeční také doklady národopisné. R. 1886 vyšel první svazek „Dialektologie moravské", obsahující kraje východní (nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské) a teprve po devíti letech (1895) autor dovršil dílo svazkem druhým, mnohem rozsáhlejším, v němž uložil výsledky studií o nářečí hanáckém a českém. Oba díly Dialektologie obsahovaly slovníky, avšak zásoby Bartošovy prodlením let neobyčejně vzrostly — takže teprve na sklonku života dokončil a vydal veliký „Dialektický slovník moravský" I.—II. (1905/06), bohatý pramen rázovitého jazyka lidového, obsahující přes 25.000 slov. Národopisný význam Dialektologie mor. vysvitne každému čtenáři díla, které zachovalo nejen poklady názvosloví, ale i poznámky autorovy, rázovitá úsloví, ukázky živé mluvy atd. Důležitý byl pokus vymeziti hranice jednotlivých kmenů, ačkoliv autor si byl vědom jejich kolísavosti i neúplnosti svého díla, vybízeje teprve k badání podrobnému.

Neúnavný sběratel na svých cestách nepřestával na poznámkách jazyko-zpytných, nýbrž připravoval si látku k celé řadě prací národopisných, především k nové sbírce písní, vydané r. 1888/89: „Národní písně moravské v nově nasbírané" (celkem 1017). tJvodem připojil „Několik slov o lidových písních moravských" spolu s Leošem Janáčkem, svým věrným spolupracovníkem, který v krátké úvaze ocenil stránku hudební. Bartoš po nejedné stránce navazuje na Štúra zejména tím, že si bedlivě všímá stránky etické, pomíjeje bájesloví, avšak postoupil nad svého předchůdce realistickým vylíčením prostředí a zejména poznámkami o vzniku lidové písně, založenými na dlouholetém pozorování. Tu všude mluví nejen filolog a národopisec, ale také příslušník vrstvy lidové, který uvažuje o písních bez romantického vzrušení, věcně a pronikavě jako lidový realista.

Bartoš buditel těžce nese úpadek lidové poesie a srovnávaje některé písně české s moravskými usuzuje, že varianty české se umělecky nevyrovnají moravským, avšak nešlo mu snad jen o vlastenectví krajové, poněvadž obdobně posoudil také ukázky, jež pojal Ed. Peck do sbírky „Valašské nár. písně (1884). Chtěl zachovati písně umělecky cenné a jimi tříbiti vkus lidový. Proto r. 1890 vydal spolu s L. Janáčkem výbor „Kytice z nár. písní moravských", která vyšla do r. 1901 ve třech vydáních, proto r. 1903 vydal „Sto lidových písní československých", opatřiv je výklady věcnými i estetickými.

Lidovými písněmi se Bartoš ze všech druhů lidového podání zabýval nejvíce a dovršil své životní dílo v tom směru rozsáhlou sbírkou „Národní písně moravské" (1900/01), do níž zařadil 2057 písní.

Přečetné rozpravy věnované zvykosloví, rozborům písní, pověrám, příslovím.