vanské" (V.), J. Z. Veselý pojednal o národní poesii Slovinců z hlediska mytologického (IV.), M. Geislerová popsala „Svatební obyčeje a zvyky moravských Slováků v okresu hodonínském" (VI.), V. Prásek „zvyky a obyčeje" s doklady historickými, stať zahajující směr, jímž později šel Čeněk Zíbrt.

Filologický směr Jirečkův zastupuje Ferdinand Menčík na př. otiskem staré skladby ze stol. XVIII. (písnička o „akcisu"), jednak rozpravou „Literární procházka", v níž uvedl nejstarší zmínky o zpěvu a písních českých podle znamenitého díla Jagičova „Gradja za slovinsku narodnu poeziju". (Rad Jugo-slovenske akad. znanosti i umjetnosti. XXXVII. 1876.) Stať Menčíkova se také dotkla shody písní ruských s lyrikou rukopisu Královédvorského, ale vyvracela závislost tím, že Hanka Pěsenniku ruského neměl a že shody formální nemají významu. Jen o krok dále a autor by byl zjistil, že Hanka Pěsenniku užíval a že domněle staročeskou lyriku skládal podle písní ruských. Menčík měl na dosah ruky objev Machalův, avšak nedovedl se ještě vyprostiti z bludného kruhu teorií o „starobylých" památkách.

Tento výčet několika ukázkami naznačuje, že se na Moravě v podstatě pracovalo obdobně jako v Čechách, avšak vedle těchto drobnějších příspěvků počíná od let sedmdesátých svou podivuhodnou činnost veliký pokračovatel Erbenův a Sušilův František Bartoš (1837—1906), jeden z nejvýznačnějších představitelů národopisného badání slovanského vůbec.[96]

Žák Miklosichův přejal od mistra nejen zájem o problémy syntaktické, ale také lásku k lidovému podání, jehož Miklosich, vyrostlý v záři velikých myšlenek illyrismu nezapomínal do pozdního věku. Vídeňský mistr se však i ve svých studiích z oboru bájesloví a lidové epiky jihoslovanské řídil- přesnou metodou filologicko-historickou a jeho rozpravu o rusaliích z r. 1864 řadíme do skupiny prací, jež zahájily nové období v dějinách slovanské mytologie.

Bartoše spojuje s obdobím romantického národopisu buditelský a národně výchovný vztah k lidovému podání, jakož i rousseauovská víra v estetickou a mravní výši lidu vesnického, avšak střízlivý filolog se vyhnul mytologii a byl si dobře vědom hranic svého nadání i své přípravy vědecké. Bartoš učitel horlivě pečoval o správnost jazykovou, maje na mysli opomíjenou stránku syntaktickou a proto si všímal živé mluvy, čerpaje zejména z ryzích zdrojů lidových. Činnost učitelská jej tedy vedla na dráhu sběratelskou, ačkoliv působily také vlivy ze studií a láska k rodnému kraji.

Při pracích z oboru skladby jazyka českého si Bartoš všímal živé řeči lidové a studuje písně v plném rozsahu, pojal v okruh badání také skládání tak řeč. špalíčková, jež rozebral v rozpravě „Paběrky sebrané na poli české poesie kra-mářské" (Časop. Matice moravské 1871) dokazuje, jak škodlivě působí písně toho druhu po stránce jazykové i estetické. Stať vzbudila zájem, ačkoliv námět nebyl zcela nový. Časopis Hvězda otiskl již r. 1859 stať „Trhové písničkárství a kro-nikárství". Prázdninový pobyt v rodném kraji na Mlatcově a ve Zlíně mimoděk vedl k sbírání látky národopisné, z níž vzešly studie další, především řada statí „Ze života lidu moravského" (Časop. Matice mor. 1877—1880), věnovaná oblasti zlínské a slovenské.

K lidové písni, v užším smyslu slova, se Bartoš nejdříve obrátil jako vychovatel, vydav r. 1873 sborník „Anthologie z nár. písní českoslovanských". Určil jej pro širší vrstvy obecenstva, chtěje zušlechťovati pokažený vkus a tato výchovná tendence se projevila i ve sbírce. Pořadatel upravoval teksty, odstraňoval tvary dialektické, měnil slova i verše, sestavoval ze dvou písní jednu atd., ano, jednu píseň složil ze dvou sloh, vzatých z tekstu Sušilova a ze dvou sloh variantu