děti" (1888). —„Moravský lid" (1892). — „Moravská svatba" (1892). -„Deset rozprav lidopisných" (1905).

Právem byl František Bartoš nazván „českým Kolbergem". Podobá se slavnému národopisci polskému nejen rozsahem a mnohostranností svého díla, ale také svým úsilím čerpati přímo z pramenů, svými cestami a styky s lidem. Měl také spolupracovníky, ano lze říci, že značnou část svých sbírek sestavil z příspěvků, jež mu zaslali přátelé a pomocníci, avšak i jeho vlastní činnost sběratelská byla rozsáhlá a šťastná. Vyrůstal v ovzduší kmenového svérázu, miloval jej, ale lid sám o sobě mu nebyl cílem, nýbrž pomáhal mu v práci o zušlechťování národního celku. Není náhodou, že sbírka z r. 1889 má titul „Národní písně moravské", kdežto rozprava úvodní jest nadepsána „Několik slov o lidových písních moravských" — v tomto rozdílu se zrcadlí Bartošův vztah k lidovému podání: Lid jest jeho tvůrcem a nositelem, avšak vybrané výsledky tvorby lidové mají sloužiti národu celému, mají pronikati do všech vrstev a státi se národními v nejvyšším smyslu slova.

Metodou svých prací se Bartoš řadí k národopiscům typu přechodního. Realisticky přesně zaznamenává pověry, zvyky a obyčeje lidové, avšak teksty písní upravoval, tříbil, leccos vynechával, slovem oceňoval píseň s hlediska estetického, nikoliv sociologického. Odborná kritika zjistila, že na př. z rukopisných záznamů písní pořízených počátkem stol. XIX. na podnět vídeňské Společnosti přátel hudby (srovn. výše, str. 323), čerpal velice libovolně, otiskoval teksty nepřesně, měnil, vynechával slohy, jež pokládal za nepěkné nebo závadné s hlediska mravního, avšak nikde neoznačoval, co vynechal atd. Pokládal písně rázu „městského" za typ úpadkový a nedovedl se smířiti s nutností rozšířiti pojem lidu také na rostoucí zástupy lidu dělnického, nahromaděného ve velikých střediscích průmyslových. Není pochyby, že znatel umění v písních „městských" najde pramálo cenného, avšak etnograf, jemuž jde o vědecké probadání duchové stránky širokých vrstev lidových, všimne si také oněch odpadků, poněvadž v nich často najde ryzí kov vědeckého poznání.

S estetickým oceňováním písní souvisí také Bartošův vztah k metodě srovnávací. Jeho sbírky znamenají krok zpět proti Sušilovi a Erbenovi, poněvadž nikde nepřipojuje odkazů na jiné sbírky slovanské, ano, neužil na srovnání ani všech hlavních sbírek českých. Avšak jako celek životní dílo Bartošovo budí podiv a skromný pracovník, který své veliké práce vydává bez honoráře, aby pomohl Matici moravské a přísně soudí o své práci, zůstává po boku nejušlechtilejších budovatelů našeho národopisu i naší duchové kultury vůbec.

Vedle Bartoše a namnoze spolu s ním pracovala skupina vzácně obětavých ctitelů lidového svérázu. Rozkvět národopisu na Moravě od let sedmdesátých souvisí s celkovým rozvojem kulturním. Sušil vychoval skupinu pilných národo-pisců, kteří šířili myšlenky učitelovy. Šlo o to, vzbuditi v českých krajích na Moravě lásku k minulosti a posilovati historickou tradici, bylo třeba utužovati vědomí národní osobitosti a prohlubovati zájem vlastivědný. Zřízením českých škol středních v Brně a v Olomouci po válce r. 1866 přibylo středisek inteligence, jež se horlivě chápala práce v různých oborech osvětových i naukových. Kromě toho však na Moravě, jíž chybělo středisko kulturní, byl silnější sklon k regiona-lismu, podporovaný též mnohem větší zachovalostí kmenového svérázu jednotlivých oblastí. Nositelem češství byl zejména lid selský, k němu se obraceli a usilujíce osvědčovati svou kulturní osobitost hledali ji především v projevech kultury lidové.

Přítel a vrstevník Bartošův, Vincenc Prásek (1843—1912), se, zabýval vedle filologie dějinami, ale pobyt ve Slezsku obracel jeho pozornost na práci budi-telskou a vlastivědnou. Pomýšlel na vydání rozsáhlé Vlastivědy slezské v de- .