přihlížejíc ke vzorům lidovým. Rozmach německého nacionalismu od let sedmdesátých dával tomuto hnutí osobitý ráz kulturně politický.

Kruh pěstitelů národopisu v Olomouci měl soustavné zprávy o celém ruchu slovanském a záhy zasáhl činností vlastní. P. Ignát Wurm (1825—1911), vzácný kněz rázu Strossmayerova, s nímž se znal, ušlechtilý podporovatel všech vlasteneckých snah na Moravě, zaznamenal příběh, který, jak doznával, v něm vzbudil mínění o starobylosti vyšívání: Učitelka Fr. Kopečková v Kloboukách chtěla učiti žačky vyšívání „azurovému", avšak dívky dávno znaly tento způsob zvaný „hrachůvky" v názvosloví lidovém; na význam vyšívání družinu olomouckou upozornila Fr. Xavera Běhálková[97](1853—1907), učitelka v Tovačově, která sbírala mizející hanácké výšivky a části kroje hanáckého. Při návštěvě v Tovačově pí. Havelková, její sestra Madlena Wankelová a sám dr. Wankel rozhodli, že museum v Olomouci bude sbírati výšivky lidové a přes posměšky, jichž se sběratelům dostávalo, se počalo pracovati. Moravské průmyslové museum v Brně vydalo r. 1885 „Proben weiblicher Handarbeiten mahrisch-landlicher Hausindustrie", 26 tabulí a zahájilo tímto dílem činnost publikační. Na všech stranách rašila nová činnost, avšak kruh olomoucký zůstával ohniskem. Musejní spolek, který si od ročníku III. rozšířil titul přívlastkem „vlastenecký", chtěje takto naznačiti, že se jeho činnost vztahuje na celou Moravu, svými kočovnými schůzemi v Tovačově, Mor. Ostravě, v Přerově a j. šířil zájem o svou práci, ale také ve Valašském Meziříčí vznikla samostatná musejní společnost, jež přejala stanovy spolku olomouckého a r. 1884 počala vydávati vlastní Sborník.

Bylo třeba dáti pevný základ tomuto hnutí, v němž se popudy z ciziny stýkaly s vlasteneckým úsilím domácím a v tom směru si získali veliké zásluhy Jan a Vlasta Havelkovi. S nadšením vpravdě buditelským se dali do práce a sebrali tolik látky, že 6. ledna r. 1885 bylo lze zahájiti v Olomouci výstavu výšivek a vyložiti ve třech místnostech celkem 2295 kusů výšivek. Stať paní Havelkové „Zbytky národní ornamentiky moravské" (Časop. muz. olom. I. 1884) vypravuje o vzniku výstavy, jejíž úspěch byl neobyčejný. Rakouské ministerstvo kultu a vyučování vyslalo do Olomouce ředitelku státní odborné školy pro vyšívání pí. E. Bachovou, jež proslovila přednášku a nadšenými slovy pochválila vyšívání moravské. Teprve tato přednáška změnila názory obecenstva a výstava měla návštěvu velikou.[98]

Z Prahy se, žel, nedostavil nikdo, ačkoliv pořadatelé měli na mysli daleký cíl národní, totiž obrození celé kultury české v duchu umění lidového, jež se pokládalo za nejrázovitější projev bytosti národní. Šlo o to, získati národní věci především ženy a tento úkol si vytkl časopis „Domácí hospodyně", který počal vycházeti r. 1884 redakcí Miloslavy Procházkové, šíře snahy družiny olomoucké. Morava právě zdůrazňováním vlastenectví kmenového bojovala proti německé výchově, obvyklé ve městech a proti napodobení německého vkusu. Vy-zývá-li Domácí hospodyně (II. 1885, str. 142) zprávou „Z Lipníku" rodiče, aby posílali děti do škol českých a učili dcery na základě „řeči lipnické, moravské či českoslovanské", jest v této podrobnosti cenný doklad oněch snah, jež od kmene vedly k národu a obdobné rysy najdeme i v úsilí národopisném. Jelínkova článečku „Maloruska v saloně" (srovn. výše) vzpomíná M. Procházková v stati „Starý kroj český a žena v zádruze" (II. 1885), pokládajíc kroj za důležitý znak vzdělanosti národní. Na Moravě i v Čechách se tehdy znovu šíří požadavek, aby se z prvků lidových vytvořil „ustálený kroj" ženský, jak o to usilovaly vlastenecké kruhy již kolem r. 1848, avšak hnutí moravské z let osmdesátých mělo po ruce látku mnohem hojnější a znatele krojů zkušenější.

M. Procházková se snažila přesvědčiti ženy české „O důležitosti ustáleného kroje ze stanoviska paedagogického i národopisného" (Dom.