rodiny moravské kulturní ideál kruhu Rittersbergova, úsilí o národní svébytnost v umění i v kroji. Tato tradice přinesla ovoce v Olomouci počátkem let osmdesátých XIX. věku. Dr. Wankel si dobyl evropského jména v oboru pravěké archeologie především šťastnými objevy, jež však nedovedl plně zužitkovati, poněvadž tnu chyběla odborná průprava. Přes to jeho příklad podnětně působil na mladší inteligenci vlasteneckou, poněvadž výkopy vzbudily zájem celého vědeckého světa a odhalujíce pravěkou kulturu na Moravě mimoděk vedly k úvahám o poměru lidového umění k dokladům archeologickým. Takto rostlo pojetí, jehož horlivým hlasatelem se stali profesor Havelka a jeho choť.

V. Prásek se snažil dáti Muzejnímu spolku ráz filologicko-historický, avšak Havelka si všímal archeologie a záhy si našel spolu se svou chotí oblast činnosti, jež zahájila nové období našeho národopisu: lidové výšivky moravské. Téměř současně se na témže poli objevili pracovníci jiní a tato shoda známá z dějin, jde-li o počátek nového hnutí, svědčila, že se čas naplnil. Byly ovšem také popudy vnější. Na Slovensku počal pracovati v tom směru již dříve Andrej Kmet (srovn. dále). Byv vysvěcen na kněze r. 1865 dostal se po třech letech kaplanování na faru v Krnišově. Byla to horská samota v kraji zapadlém, chudobném, ale Kmet' neklesal na mysli, nýbrž chopil se práce a usiluje pomoci lidu, počal si všímati jeho umění. Již na výstavu vídeňskou r. 1873 Kmeť zaslal výšivky a krajky bzovské a tři ženy senohradské dostaly pochvalné diplomy. Podnět ještě mocnější přišel z Bratislavy. Prof. Ed. Krajnjak dovedl vzbuditi zájem o slovenské vyšívání v arcivévodkyni Isabelle, kterou počátkem let osmdesátých v Bratislavě učil jazyku maďarskému. Znamenitá vyšívačka, Tomášková z Dechtic u Trnavy, odměněná na světové výstavě vídeňské r. 1873 bronzovou medailí, byla povolána do Bratislavy, kreslila před arcivévodkyni své vzorky, vyšívala potom náhrdelníky a pásy pro infantky španělské a vzbudila v arcivévodkyni myšlenku založiti školu pro slovenské vyšívačky. V Čechách jest sběratelská činnost v oboru lidových krojů nerozlučně spojena se jmény Vojtěcha Náprstka a jeho ušlechtilé ženy Josefy (srovn. dále). Paní Josefa Náprstková r. 1877 založila národopisné oddělení, které záhy velmi utěšeně vzrostlo, takže Fr. Stránečka již r. 1880 v Obzoru vřele ocenila význam národopisných sbírek v Náprstkově museu. V součinnosti s Náprstkovými ředitel A. Studnička r. 1880 uspořádal v Praze na Střeleckém ostrově výstavu národních krojů a zvláštními provoláními vyzýval, aby se lidové textilie odevzdávaly nebo půjčovaly Průmyslovému museu. Na výstavě v Trnavě r. 1883 vzbudily slovenské výšivky podiv a téměř současně byly také v jiných zemích slovanských uspořádány výstavy, jež obsahovaly oddělení krojová. V Kolomyji měla veliký úspěch národopisná výstava r. 1880, která znázornila rázovité Pokucie. Slavný Oskar Kolberg se ujal stránky odborné a výstava ve 20 odděleních obsáhla rázovitý život Huculů, výrobky jejich domáckého průmyslu, kroje atd. V Moskvě byly pojaty v rámec „Všeruské výstavy" („Vserossijskaja výstavka") r. 1882 také výrobky lidového průmyslu (Kustarnyj promysel'), ano přímo na výstavě pracovaly skupiny v krojích, znázorňujíce domácí výrobu tkanin atd. V Novém Sadě byla r. 1,884 výstava ručních prací srbských žen: v šesti síních bylo přes 4000 předmětů. 0 všech těchto podnicích slovanských podával zprávy českým čtenářům Jelínkův Slovanský sborník, který počal vycházeti r. 1881 a úspěšně plnil také úkoly národopisné. Tak na př. Ed. Jelínek zařadil do roč. II. (1883) obrázek mladé dámy v lidovém kroji ukrajinském a připojil článeček „Maloruska v saloně" upozorniv na zálibu v krojích lidových.

Na území slovanském tedy od konce let sedmdesátých splývaly domácí snahy obrodné a vlastivědné s podněty cizími, jež směřovaly k obrození uměleckého průmyslu, jako na př. ve Vídni, kde státní odborná škola učila vyšívání,