(* 1857), který od konce let sedmdesátých ukládal výtěžky svědomitého studia v četných poučných článcích formou prostou a jazykově vytříbenou. Jest přirozené, že látky prodlením let značně přibylo, také výklady teoretické se namnoze změnily, avšak stati Vykoukalovy své doby působily výborně, poněvadž ukazovaly souvislost pověr a zvyků českých s obdobnými zjevy různých dob i národů, vyhýbaly se planému mytologisování, které ani v letech osmdesátých ještě zcela nevymizelo, hlavně v časopisech beletristických a tím připravovaly půdu studiu srovnávacímu. Květy, Zlatá Praha, ale zejména Světozor, přinášely přečetné stati Vykoukalovy, jež se náměty i způsobem zpracování řadí k pracím Sobotkovým. Srovn. na př. „Koleda" (Posel z Budce 1879); „Koleda u nás a jinde" (Květy 1884 I.); „České posvícení" (Zlatá Praha 1885); „Máj na vsi" (Květy 1885 I.); „Ostatky masopustní" (Světozor 1885) atd. atd. Po letech přikročil k souborům svých statí a vydal je knižně: „Z časů dávných i našich" (Praha 1893); „Domácí lékařství našeho lidu" (Praha 1894); „Z podání lidového" (1897), „O snech a výkladech snů" (1898) atd. Dobrý popis svatebních obřadů zaznamenávající též promluvy a přípitky druž-bovské atd. obsahuje knížka „Česká svatba" (1894). Autor sice nepojal látky se stanoviště srovnávacího, ale přes to jeho dílko zůstává dobrou pomůckou příruční a přehledně informuje o svatebních obřadech českých.

Zvykoslovím a demonologií se zabýval vrstevník Vykoukalův Josef Košiál[106] (1851—1920), který v řadě statí téměř nepřehledné usiloval podati jakýsi soupis českého zvykosloví. Vyšel z mytologických názorů Ign. J. Hanuše, avšak neustrnul na tomto stanovišti a později přestával na práci sběratelské. Vykonal dílo záslužné, jehož hodnota vědecká by byla větší, kdyby byl všude přesně citoval prameny, aby bylo jasno, co přejal z literatury a co čerpal ze sbírek vlastních. Prameny, jichž užíval, byly ceny velmi nestejné a tím trpěly jeho stati. Obdobného rázu jsou též jeho snůšky látky demonologické, na př. „Světýlka a žhavý neb ohnivý muž" (Výroč. zpráva gymn. v Novém Bydžově r. 1888), „Diví lidé v názorech, pověrách a zvycích lidu českého" (tamt. 1889), „Můra v podání prostonárodním" (Časop. čes. musea 1890), „Vodník v podání lidu českého" (Čes. Lid 1892), jedna z nejlepších prací Košťálových, jež byla přeložena do maďarštiny (Ethnographia VI.). Knižně vyšly na př. „Ptactvo v názorech, pověrách a zvycích lidu českého" (Šaškova Moravská knihovna 1896), „Byliny léčivé v podání prostonárodním" (1896. Nákl. vlastním) atd. Význam Košťálův tkví v jeho úsilí popularisačním: šířil lásku k lidovému podání a budil zájem o jeho rozmanité stránky i tam, kde vědecké výsledky badání etnografického byly známy velmi málo.

Významným dovršením naší práce vlastivědné bylo dílo, jež počátkem let osmdesátých (1883—1908) počal vydávati nakladatel J. Otto: „Čechy. Společnou prací spisovatelů a umělců českých vede Fr. Ad. Šubert." Později se v redakci vystřídali F. A. Borovský a Al. Jirásek. Pohříchu však náš národopis neužil této možnosti soustavného popisu a v díle, věnovaném krajům českým se o lidu českém ve většině dílů (úhrnem 14) mluví pramálo. Tak díl I. (Šumava) sice přinesl ilustrace, znázorňující kroje chodské, mimo jiné také krojové studie Mikuláše Alše, avšak v tekstu chybí soubornější výklad o rázovitém lidu chodském; díl II. (Vltava) obsahuje některé místní pověsti budějovické, ale po stránce národopisné jest chudičký, právě tak jako díl III. 1.—2. (Praha) a IV. (Polabí); V. (Hory Orlické, Stěny) jest skvělou výjimkou, poněvadž obsahuje znamenitou národopisnou rozpravu AI. Jiráska, která přihlíží ke všem důležitým rysům