života lidověno, popisujíc lidové stavby, kroje, nareci, zvykoslovi, ale také poměry hospodářské a společenské a připojuje sociologické i historické úvahy o indu-strialisaci oblasti náchodské, polické a úpické, v nichž se ve druhé polovici stol. XIX. silně rozvinul průmysl. Soustavným nástinem národopisným se Jirásek přiblížil cíli, který patrně tanul na mysli nakladateli a zároveň podal ukázku souborného národopisného soupisu, na nějž došlo až po třech desetiletích. Této vynikající přednosti V. svazku Čech si kritika let osmdesátých, žel, nepovšimla, ačkoliv právě složkou národopisnou popis Jiráskův vynikal nad soudobé svazky díla. Rozdíl vynikne, srovnáme-li na př. sv. VI. („V jihovýchodních Čechách"), jejž psal J. Dunovský. Autor sice slíbil (tamt., str. 101) ucelený výklad o lidu na Třeboňsku, avšak souvislejších popisů nepodal. Nenajdeme ani souvislejších zmínek o lidu na Jindřichohradecku atd. Národopisně nezpracované jsou také svazky další, ačkoliv na př. Táborsko (VIII.) a Západní Čechy (IX.) by byly poskytly bohatou látku národopisnou. Teprve do sv. XII. (Severní Čechy I.) napsala cennou studii B. Hoblová, známá horlivou národopisnou činností v kraji mladoboleslavském, a sv. XIII. (Východní Čechy 1905) vyniká znamenitými kapitolami národopisnými, v nichž Tereza Nováková uložila výsledky dlouholetých, důkladných studií charakterologických i své práce sběratelské.

Úhrnem lze říci, že svazky Čech, vyšlé v letech osmdesátých, národopisu přinesly pramálo. Dílu chyběl pevnější, soustavnější plán vědecký: jednotlivé svazky se počínaly básní, ale chyběly vůbec mapy, chyběly výklady podrobněji poučující o rázu karje a lidu. Nakladateli šlo o dílo representativní, psané přístupně a poutavě, úprava byla na tehdejší dobu skvělá a právě díl V. ukázal, že i v daném rámci bylo lze vykonati pro národopis velmi mnoho. Ve svazcích pozdějších básnický popis ustupuje věcnému výkladu vlastivědnému a sv. XIII. Vých. Čechy má cenný úvod geologický, studii předčasně zesnulého Theodora Nováka. Takto „Čechy" ukázaly mezery našeho národopisu právě na prahu nového období rozkvětu.

V oboru lidové písně léta osmdesátá přinesla Moravě velikou sbírku Bartošovu, na Slovensku „Slovenské spevy", v Čechách podal výsledky své neúnavné činnosti Ludvík Kuba[107] (* 1863). Již jako student na učitelském ústavě v Kutné Hoře se zabýval písněmi, ano vydal již tehdy (litograficky) „Zpěvy československého lidu". Dokončiv studia, působil v Sedlci u Kutné Hory a rozhodl se vydávati sborník lidových písní všech národů slovanských. V 1. 1884 až 1895 vyšlo po četných obtížích rozsáhlé dílo „Slovanstvo ve svých zpěvech. Sborník národních a znárodnělých (významných) písní všech slovanských národů. Pořádal, harmonisoval a vydal L. Kuba v Poděbradech". Písně byly přijaty příznivě, ale odběrateli byli většinou jen studenti, kteří podle svědectví autorova podnik udrželi. Rozsah sbírky znázorňuje výčet písní: Kubovo Slovanstvo obsahuje 285 písní českých; 143 slovenské; 175 polských; 130 velikoruských a 15 běloruských; 130 ukrajinských; 85 lužickosrbských; 123 slovinských a 315 srbochorvatských. Písně jiných národů slovanských se všude otiskují v originálech a kromě toho se připojují překlady české, většinou zdařilé. Po letech Kuba vydal ještě svazek 60 písní jihoslovanských (V. Srbské. Z království) (1923), svazek písní z Makedonie a svazek 40 písní bulharských (1929).

Vydavatel se záhy přesvědčil, že tištěné sbírky starší nestačí a proto se vzdal místa učitelského, své jediné opory hmotné a podnikl cesty po zemích slovanských, aby doplnil své sbírky. V letech 1885—1888 postupně procestoval Slo-