yensko, Lužici, Halič, Rusko, Krajinu a Přímoří, zapisuje písně,%kresle rázovité typy lidové, stavby i krajiny a podávaje ve svých literárních črtách svěží dojmy bystrého pozorovatele, nadaného hudebníka i malíře. Význam sbírky tkví právě v nápěvech, poněvadž zápisů dobrých po stránce hudební bylo do let osmdesátých na půdě slovanské málo; jediní Poláci měli ohromné bohatství nápěvů (asi 8000) sebraných O. Kolbergem, který od konce let třicátých stol. XIX. počal soustavně studovati lidovou hudbu polskou. U Jihoslovanů vedle drobných pokusů dřívějších sbíral zejména Fr. Kuhač, který v 1. 1878—1881 vydal „Južno-slovjenske národně popievke", ale z jeho sbírky Kuba čerpati nesměl. Velmi chatrný byl stav badání na Rusi a na Ukrajině. Tekstů bylo vydáno mnoho, ale o nápěvy se starší sběratelé starali málo. U Rusů teprve M. A. Balakirev, který v letech šedesátých v Praze jako kapelník českého divadla vydal r. 1866 sbírku ruských lidových písní s nápěvy a když se stal r. 1867 ředitelem symfonických koncertů cis. ruské hudební společnosti, počal šířiti vědecký zájem o nápěvy písní ruských. Nové období zahájily teprve práce J. N. Meľgunova, který r. 1879 vydal I. svazek díla „Russkija pěsni" (sv. II. vyšel r. 1885) a ukázal, že hudební krásu ruské písně jest třeba hledati ve zpěvu sborovém. Z území běloruského nebylo ani jediné sbírky nápěvů, ani z Ukrajiny nebylo mnoho látky na výběr. Stejné obtíže byly s písněmi bulharskými a kašubskými. Trvalá hodnota díla Kubova tkví právě v nových zápisech nápěvů.

Vydáním Slovanstva se končí první významné období Kubovy činnosti sběratelské, které mu vedle zklamání přineslo také uznání a sympatie v kruzích odborných. Příprav k Národopisné výstavě se Kuba zúčastnil horlivě, ano lze říci, že i pro píseň českou vykonal čin důležitý. Vypravil se na Domažlicko „Z a písní českou", — jak nazval článek shrnující zkušenosti sběratelské (Věstník Národop. výst. českoslov. I. 1893/94) a výsledek všeobecně překvapil. Za měsíc zapsal přes padesát ukázek lidové hudby nástrojové, zejména partitury tak řeč. „malé" muziky (zpěv, klarinet, housle a dudy) a kromě toho 500 pouhých nápěvů písňových ve sbírce Erbenově neobsazených. Ukázkou zápisů byla sbírka „Česká muzika. Staré tance z Domažlická".

Počátkem let devadesátých Kuba cestoval po Dalmácii, vydal ještě sebrané písně, avšak pro nedostatek odběratelů bylo třeba přerušiti vydávání Slovanstva. Tehdy se Kuba znovu vrátil k malířství, studoval na pražské akademii, později v Paříži, kdež se zabýval hudbou a malířstvím; r. 1894/95 cestoval po Bulharsku a Srbsku, aby doplnil svůj jihoslovanský materiál. Léta 1896—1904 uplynula v tuhé práci malířské a literární. Kubovy črty cestopisné podávají prostě, ale barvitě mnoho zajímavých podrobností národopisných a zaujmou svěžestí pozorování i rozmanitostí látky, poněvadž autor si v zemích slovanských všeho bystře všímal a dovedl trefně zobraziti různé stránky života společenského. Od r. 1906, kdy ministerstvo kultu a vyučování v rakouské polovici bývalé monarchie zahájilo přípravy k soubornému vydání veliké, základní sbírky lidových písních, Kuba pracoval pro výbor jihoslovanský, jehož předseda, prof. M. Rešetar ho pověřil úkoly sběratelskými. Kuba sebral cennou látku, ano lze říci, že právě v oboru lidové hudby jihoslovanské vyniká nade všecky sběratele nejen rozsahem svých sbírek, ale i přesností zápisů. Úhrnná studie „Píseň jiho-slovanská" podává „celkový přehled s hlediska hudebního" podle „vlastních pozorování a zápisů" (1923); téhož rázu jest také rozprava „Píseň Srbů lužic-kých" (1922).

K vynikajícím sbírkám Kubovým a Bartošovým léta osmdesátá přičlenila důležité dílo slovenské. Po několika letech ochablosti způsobené násilným zni-