přes Moravu a Slovensko na území jihoslovanské. V Chorvatsku, Istrii, Dalmácii, na Černé Hoře a v Hercegovině Čermák objevil pro naše umění výtvarné národopisný svéráz prostředí, v němž hrdinská píseň epická vyrůstala z hrdinských, epických základů zřízení společenského i národního. Takto Čermák doplnil naši tradici malířskou, obrátiv pozornost na poklady námětů skrytých na území jiho-slovanském. Mánes výtvarně zobrazil český mýtus i život lidový a byl v tom směru učitelem slavné „družiny Národního divadla", která koncem let sedmdesátých vítězně zahájila nové skvělé období našeho umění výtvarného.

Vedle Mánesa, z jehož díla vyšel, zůstává Mikuláš Aleš (1852—1913) nejsvéráznějším tvůrcem nové synthese slučující osobité pojetí umělcovo s prvky lidovými. Zní-li ve „Vlasti", v mohutném projevu Alšova mládí, romantický motiv mytu a hrdinské pověsti, našel si mistr prodlením let svou stilisaci české krajiny a českého lidu, jemuž byl původem mnohem blíže než Mánes. Světový proud realismu, který v letech osmdesátých vítězně pronikl také na české půdě, určil ráz národopisných studií Alšových. Od pravěké báje, od podvržených rukopisů se obrací k epochám historickým, především k husitství, k válkám XVII. a XVIII. věku, k selským rebeliím a k životu lidovému v době robotní.

Vrstevník a přítel Jiráskův objevuje půvab prosté lidové demonologie a jeho postavy vodníků, čertů, divoženek, čarodějnic, draků a j. mají kouzlo starosvět-ské prostoty a srdečnosti lidových podání. Úsilí o realistické zobrazení české vesnice Alše vedlo k slohu barokovému a rokokovému, poněvadž zejména vliv těchto období světového umění se zrcadlí v celé kultuře lidové. V přečetných variacích zní z Alšovy tvorby onen kontrast rokokového panského sídla a poddané vesnice; postavy drábů, písařů, pánů vrchních, důstojníků i vojáků z časů Marie Terezie, Josefa II. nebo z doby napoleonské se střídají s typy rychtářů, ovčáků, výměnkářů i ostatního selského zástupu v krajinném rámci, jejž umělec našel doma. Barokní báně venkovských kostelíků, topolové aleje k panským dvorům, staré kapličky, sýpky a chalupy, pustá lada, kde podle slov písně „v širém poli hruška stojí", hejna vran nad zoranými lány, ohníčky pasáků, těžké vozy formanské na starých „říšských" silnicích — takové jsou prvky, z nichž Aleš, veden neomylným smyslem pro rysy typické, vytváří krajiny sourodé s rytmem lidové písně. Sen pokolení let čtyřicátých po výtvarném ztělesnění lidové tradice splnil vedle Mánesa Aleš v době, kdy se v literatuře začíná nové období výpravných skladeb z prostředí vesnického. Také v tomto druhu slovesném realismus způsobil obrat, jehož důsledky se objevily v řadě vynikajících děl na sklonku stol. XIX. Inspiračním zdrojem Alšovým byla výpravná dílav jimiž Alois Jirásek (1851—1930) již v letech sedmdesátých vzbudil zájem širokých kruhů čtenářských. Od povídek ze života lidového se obrátil k prose historické přihlížeje zejména k davovým hnutím lidovým, k protikladu mezi nádherou panských sídel a sociálním útlakem poddaného lidu. V Psohlavcích (1883/84) obnovil — po B. Němcové — zájem o Chodsko podav barvitý obraz lidového života v rámci historickém. Úsilí věrně zobraziti selský lid v minulosti Jiráska vedlo k studiu národopisnému a četné rozpravy otiskované od let sedmdesátých se zabývaly různými stránkami lidového bytu, na př. stati „Z adamitského archivu." (Květy 1879 I. Sebr. sp. 22.) objasňující názory zajímavé sekty náboženské, důležité pro kulturní dějiny stol. XVIII., a „Z čarodějové knihy" (Květy r. 1880, II. Sebr. sp. 42.), která upozornila na pole tehdy málo probadané, poněvadž studiem kouzelných praktik se teprve později soustavněji zabýval prof. Č. Zíbrt. Souběžně s Jiráskem umělcem rostl také Jirásek národopisec. Statí o dřevěných stavbách (srov. tuto str. 399) dal základ k národopisným studiím lidového domu, popisem rodného kraje v souborném díle „Čechy" (srov. str. 402) vytvořil vzor národopisné monografie přihlížející ke všem složkám bytu