činnost slovanskou. Vedle úsilí propagačního měl prof. Polívka vždy na mysli také organisační otázky domácí. Národopisná společnost českoslovanská v něm ctí jednoho ze svých členů nejzasloužilejších, hlavně pokud jde o periodické publikace, v jejichž řízení mu připadl úkol vůdčí. Polívka pracoval v Národopisném sborníku českoslov., ročníky VI.—VIII. a X. redigoval; Národopisný věstník českoslov. řídí od počátku a lze říci, že svými pracemi původními, jakož i přečetnými referáty a zprávami dává Národop. věstníku ráz a směr. Jest po léta členem rady Národopisné společnosti českoslovanské, členem redakce národopisné encyklopedie, působil též jako předseda Národopisné společnosti atd. Od r. 1919 jako předseda Státního -ústavu pro lidovou píseň obezřele řídí tuto důležitou instituci a dovedl si získati upřímné sympatie všech členů hlavního výboru, československých i německých.

Vzácný smysl kritický, mravní opravdovost, úcta k faktům přesně zjištěným, ale také veliká obětavost a povahová ušlechtilost, tyto význačné rysy badatelské osobnosti Jiřího Polívky charakterisují také jeho činnost v oboru našeho národopisu.

Mladší vrstevník J. Polívky, Václav Tille)[132] (* 1867), profesor srovnávacích dějin literárních na universitě Karlově, zahájil vědeckou činnost národopisnou r. 1887 studiem lidového podání, také vlivem Jana Gebauera, který v slovanském semináři obracel pozornost mladých filologů k srovnávacím dějinám literárním a zejména doporučoval bedlivé studium lidového podání. Na podnět Gebauerův sbíral V. Tille o prázdninách r. 1888 na Moravě (na Valašsku) lidové povídky a vydal výtěžek své cesty v Národopisném sborníku českoslovanském r. 1901—1902. „Povídky sebrané na Valašsku r. 1888" mají v dějinách badání o naší lidové prose významné místo jako první sbírka, obsahující spolehlivé zápisy, životopisné zprávy o vypravěčích a důkladné poznámky srovnávací. Sborníků té úrovně jsme dříve neměli, avšak i z pozdějších sbírek málokterá se rovná této mladistvé práci Tillově. V semináři Gebauerově také vznikla knižně vydaná monografie „Literární studie" (1892), která přinesla první důkladnější rozbor některých látek pohádkových podle zásad školy srovnávací.

Drobnější rozpravy věnované analysi jednotlivých motivů V. Tille pokládal za průpravu k dílům soubornějším. Již v programní stati „České pohádky" (Národop. sborník českoslov. I. 1897) vytkl jako cíl svého badání rozsáhlý soustavný soupis a zevrubné, všestranné prozkoumání našich povídkových látek, avšak správně postihl, že nejdůležitější prací přípravnou zůstává literárně historický rozbor sbírek; jde o to zjistiti vztahy starších sběratelů k lidové látce, jejich literární vzory a zásady metodické. Po dvanácti letech podal prof. Tille výsledky tohoto pracného zkoumání v knize „České pohádky do r. 1848" (1909), jíž zůstává zásluha prvního zdařilého díla toho druhu v literaturách slovanských. Práce, jež přičlenila naše starší sbírky k celkovému literárnímu vývoji ve stol. XIX., nevyšla v zamýšleném rozsahu. Ukázkou dalších částí jsou monografie „České pohádky" (Národopisný věstník českoslov. IX.), „České pohádky a lidové knížky" (tamt. X.) a posléze kniha „Verzeichnis der bohmischen Marehen" I. (Folklóre Fellows Communications sv. VI. 1921. Helsinki), podávající zároveň ukázky látkového roztřídění českých pohádek, jímž se prof. Tille po léta zabývá.

Zkoumaje vztahy lidového podání k literatuře knižní prof. Tille nepřestával jen na pohádkách, nýbrž záhy se obrátil také k našim pověstem historickým. Již v Čes. Lidu (1892) analyso-val „Lidové povídky o panovníkovi povolaném od železného stolu", jejichž ohlas se zachoval také v pověsti o Přemyslovi, později pak v četných rozpravách zjišťoval cizí, knižní vlivy v nejstarších pověstech českých (redakce Kosinový) a nově objasnil některé staré názvy místní. Zejména rozprava „Vraž" (Národopisný věstník českoslov. XI. 1916), podala šťastný výklad starého jména topického a duchaplné pozorování Tillovo, opřené o znalosti místní podrobně odůvodnil jazykozpytným rozborem prof. Josef Janko. Obdobného rázu jest stať „D ě-vín" (tamt. XIV.) opět s jazykozpytnými výklady prof. Jánka.

Dovršením Tillova badání o naší lidové prose jest veliké dílo, „Soupis českých pohádek" (I. 1930). Autorovi šlo o to podati soupis lidové prosy české a v předmluvě naznačil, jak prodlením let vznikla nynější úprava díla. Po léta usiloval o jakousi soustavu látek, ale čím hlouběji vnikal v povahu lidové prosy, tím jasněji poznával, že vlastně není možné provésti soustavu toho rázu a tak nakonec přijal pořad abecední. Celý soupis bude obsahovati „abecední seznam lidových povídek podle hesel, rozbor sbírek, z kterých jsou povídky vybrány, jejich ocenění a výčet tekstů pro abecední soupis neužitých; abecední seznam všech hesel z obou částí s hojnými odkazy různých hesel, kterých pro jednotlivé látky bývá užíváno". Svazek I. přináší počátek abecedního soupisu od hesla „Abraham v nebi" po heslo „Lakomcův hrob" úhrnem 85 hesel, jež shrnují sta tekstů. Autor všude zachovává jednotný postup: především připojuje odkazy na svůj abecední soupis látek „Polívkovy studie ze srovnávací literatury" (Sborník prací věnovaných prof. dru J. Polívkovi k 60. naroz. 1918) nebo na příslušné stránky komentáře J. Bolte a J. Polívky „Anmerkungen" atd. (srovn. výše); potom následují v pořádku chronologickém výtahy z českých tekstů. Význam díla tkví zejména v jeho úplnosti a v přehledném, jasném roztřídění přebohaté látky. Autor vyčerpal nejen všecky sbírky knižní, ale i do značné míry materiál roztroušený po časopisech a všude uvádí také zapadlé teksty „knížek