českém ve středověku a proto mají pro národopis význam nemalý. (Srov. stať Flajšhansovu „Nový pramen české lidovědy" v Národop. věstníku českoslov. XVI. 1923.)

Ze žáků J. Polívky prof. dr. Karel Paul (* 1883) napsal srovnávací stať „List s nebe poslaný v literaturách slovanských" (Národopisný věstn. českoslov. XII. 1917), rozbor známého skládání apokryfního; jiné rozpravy Paulovy se týkají dějin národopisu slovanského (na př. „Stanko Vraz a lidová píseň". Národop. věstn. XI. 1916), jiné podrobně objasňují jednotlivé stránky díla P. J. Šafaříka, o němž autor připravuje dílo souborné.

Jiří Horák (* 1884) ř. profesor srovnávacích dějin literatur slovanských na universitě Karlově v Praze, spolupracovník J. Polívky při díle J. Bolte—/. Polívka „Anmerkungen zu den Kinder- u. Hausmarchen der Briider Grimm", provedl konečnou úpravu německého tekstu podle materiálu prof. Polívky ve svazcích II. a V. a podal celou řadu příspěvků k dějinám národopisu československého (srovn. výčet v poznámkách). Kromě toho se zabývá lidovými písněmi (srovn. dále).

Prof. dr. Jindřich Veselý (* 1885) se počal zabývati na podnět prof. Polívky loutkovými hrami, r. 1910 v Národop. věstníku českoslov. (V.) otiskl stať „O loutkách a loutkářích", vydal celou řadu příspěvků, mimo jiné v časopisech „Český loutkař", a nyní „Loutkař", jejž rediguje, a získal si veliké zásluhy o účelnou organisaci loutkařství v našem státě i o styky mezinárodní v oboru loutkařském. Jeho rozprava „Jenovefa v české literatuře" (Sborník filologický V. 1915) se pokouší o látkový rozbor her loutkových i knížek lidového čtení.

Frank Wollman (* 1888), ř. profesor srovnávacích dějin literatur slovanských a lid. podání na Masarykově universitě v Brně, podrobil srovnávacímu rozboru „Pověst o bílé paní v literatuře a v tradicích českého lidu" (Národop. věstn. VII.—VIII.); rozprava bedlivě studuje vlivy literární a rozvoj tradice na základě hojné látky, kterou autor nově roztřídil. Rozsáhlá monografie „Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské" (tamt. XIV., XV., XVI., XVIII.) se zabývá látkou mnohostranně rozvětvenou v literaturách slovanských a rozebírá v širokém rámci srovnávacím tradice oblasti středoevropské všude přihlížejíc k podání německému. Autor vyčerpal látku v kapitolách: 1. Pověsti o moře; 2. revenant; 3. vampyr: 4. vlkodlak; 5. osnovné povídky. Rozbor Wollmanův se nevyhýbá obtížné složitosti námětu pokoušeje se rozlišiti pohanské základy animistické od vlivů církevních, od stavů patho-logických (lykanthropie, halucinace) i od vlivů spiritistických a zjišťuje, že vampyrické tradice jsou pevně zakořeněny v podání středoevropském, takže není nutné předpokládati přejetí odjinud. Rozprava Wollmanova zůstává nezbytným východiskem dalších prací o této zajímavé látce.

Základem studií o lidovém podání jsou sbírky povídek. Sbírek vskutku cenných s hlediska vědeckého se nám, žel, dostalo poměrně pozdě, zejména ze zemí českých, takže české lidové podání známe namnoze jen z versí úpadkových. Přesné zápisy máme teprve od let osmdesátých stol. XIX. Eduard Peck (* 1857) sebral pohádky valašské, jejichž rukopis chová archiv Národopisného musea českoslovanského a brzy po Peckovi počal sbírati na Valašsku prof. V. Tille, který zahájil nové období sběratelské činnosti, poněvadž jeho sbírka (srovn. výše) vyhovuje všem požadavkům vědeckým. (0 sbírkách, jež vydali V. Prásek a J. K. Hraše srovn. str. 386 a 392.)

Rozkvět vědeckého národopisu v letech devadesátých prospěl také sběratelské práci v oboru lidové prosy. Ignác Hošek otiskl v Českém Lidu (V., VI., VIII., IX.) ukázky svých přesných zápisů sebraných na vysočině Českomoravské a kromě toho připojil lidová vypravování k svému dílu dialektologickému „Nářečí českomoravské" (II. 1905. Nákl. České Akademie). Hošek nevybíral tekstů, šlo mu o to podávati „lidské dokumenty" a právě touto nestrojeností a dokladovou cenou se jeho ukázky srovnávají se zápisy paní Aug. Šebestová (srovn. výše). Přesné teksty z jižních Čech (z Krumlovská) otiskl F. V. Bouchal (Čes. Lid IV., VI., IX.), a vynikající slavista prof. Václav Vondrák (z Dubu u Vodňan. Čes. Lid XIII.). Z Chodska zachoval dobré ukázky lidové prosy. J. Fr. Hruška („Na hyjtě". I. 1917. 2. vyd. 1923. — II. 1920. — III. 1926), velmi cennou sbírku vydal Jindř. Š. Baar („Chodské povídky a pohádky". 1922). Nejrozsáhlejší sbírky přesných zápisů vydal prof. J. Št. Kubín (srovn. výše). Žák prof. Polívky, Karel Vaněček, sebral „Lidová vypravování z Podbrdska a jiných českých krajů" (1928) a rozhojnil zásobu přesně zapsané lidové prosy české záslužnou sbírkou.

Na Slovensku po sbírce Boženy Němcové vydali Aug. H. Škultéty a Pavel Dobšinský „Slovenské povésti" (1858—1861), jež v letech osmdesátých Dobšinský nahradil rozsáhlejším sborníkem „Prostonárodnie slovenské povésti" (1880—1883). Nové cenné zápisy se objevily teprve v letech devadesátých: J. E. Holuby otiskl v časop. Slovenské Pohľady (XV., XVI. 1895/6) „Povésti a rozprávočky v Bošáckej dolině" a Štefan Mišík vydával ve Sborníku Mus. slov. spoločnosti (XIV.—XVIII.) zápisy, jež sebral v místě svého dlouholetého působení, v Hnilci, na hranicích stolice Spišské a Gemerské.

Nejcennější a nejrozsáhlejší z oblastních sbírek jest soubor tekstů východoslovenských, jejž pojal dr. Samo Czambel[135] do svého díla „Slovenská reč a jej miesto v rodině slovanských jazyko v". 1906. Byly to své doby přímo objevy, poněvadž oněmi kraji se