vesnického. Vzpomeňme Pamětí písničkáře Františka Haisze, jež kreslí Prahu v období 1830 až 1860 a ukazují, jak dlouho se udržoval duch zcela barokní v kruzích měšťanských ještě v polovici stol. XIX., jak obřadní pouti a složité průvody připomínají stol. XVII. v rámci let čtyřicátých.

Práce vzrostla tak, že nebylo lze zpracovati vztahy lidového podání k literatuře. Romány i povídky ze života vesnického dosáhly prodlením XIX. věku vysoké úrovně, rozšířivše oblast látkovou i myšlenkový obsah. Zejména od let devadesátých vesnický román předstihl badání národopisné, poněvadž postoupil od popisu k výkladu sociologickému a obrátil se k problémům nového pojetí lidu, jež vyrostly jako důsledky rostoucí industrialisace a pronikavých změn hospodářských. Výpravná tvorba Terezy Novákové, Josefa Holečka, J. Herbena, bratří Mrštíků a j. ukázala na složité úkoly psychologické, zejména pokud jde o poměr města k vesnici, o náboženské hnutí lidové a o jeho základy sociální, o vztahy inteligence k lidu, o důsledky novodobého rozvoje hospodářského atd. Tíhrnný výklad objasňující vztahy literatury k národopisu přinesou dodatky. Představitelé výpravné prosy ze života vesnického se namnoze zabývali národopisem i odborně, jako na př. Tereza Nováková (1853—1912). Vedle studií o lidovém kroji si všímala i jiných složek badání národopisného a na cestách řízených zájmem národopisným pronikla k lidu vysočiny Českomoravské také umělecky; mnoho bystrých pozorování národopisných i charakterologických jest rozseto v knihách „Z nejvýchodnějších Čech" i ve vlastivědném popise „Čechy východní", jimiž si autorka připravovala krajinné pozadí svých děl výpravných. Dějiny národopisu ocení zásluhy T. Novákové o Národopisnou výstavu a objasní také význam důležité monografie „Východočeské lome nice" (1903). Prodlením let se podstatně změnil vztah T. Novákové k lidu: poznala, že národní ráz netkví jen v barvitosti a starobylosti tradice, ale především v souboru oněch rysů, jež starší badání označovalo slovy „duše národní". K těmto bytostným základům duchové podstaty lidu na vysočině Česko-mor. T. Nováková pronikla ve svých výpravných dílech s počátku stol. XX.

Samostatné monografie by vyžadoval výklad o pracích z oboru národopisu slovanského. Na tomto poli se u nás mnoho pracovalo prodlením stol. XIX. a překlady z lidové poesie slovanské, jakož i informačními rozpravami z oboru lidového života národů slovanských národopisná literatura naše daleko předstihuje ostatní literatury slovanské, jak o tom svědčí na př. Květy, Světozor, Koleda a j. časopisy zábavně poučné. Většinou šlo ovšem o příspěvky menšího rozsahu, založené na pramenech cizích, avšak práce Polívkovy, Machalovy a Niederlovy samostatně zpracovaly rozsáhlé úseky slovesné i hmotné kultury lidové v širokém rámci slovanském.

Od let devadesátých se národopisu československému dostalo pevných základů vědeckých hlavně vlivem odborného badání universitního, jež podstatně prohloubilo především poznání lidové kultury slovesné. Od té doby zdomácněla v našem národopise nová terminologie zdůrazňující názvy „lidová píseň", „lidové podání", „lidověda" atd., že nejde o výtvory celého národa, nýbrž jen jedné vrstvy. Od let devadesátých se užívá v národopisné literatuře anglického slova „folklór", jímž se označují zejména tradice lidové, zvykosloví, demonologie atd. Zvolna se vyhraňoval poměr mezi etnografií i etnologií, ačkoliv vymezení obecně přijatého ještě nemáme; etnografie především přestává na soustavném popise, k němuž etnologie připojuje srovnávací výklad. Obojí badání se doplňuje a národopisec nezbytně musí přihlížeti k etnologickému výkladu jevů, jež popisuje. Od let devadesátých se naše literatura národopisná rozvinula tak všestranně, že bylo třeba přestati v kapitole VIII. na krátkých údajích knibopisných, avšak dodatky přinesou výklady podrobnější. Tam budou také přehledné kapitoly o vývoji národopisu německého na území našeho státu, o pracích věnovaných lidu polskému, maďarskému a karpatoruskému.

Dobře jsem si vědom nedostatků tohoto prvního podrobnějšího pokusu o dějepisný přehled národopisu československého, avšak připomněl bych, že mi šlo o náčrt k dějinám, k nimž bych se rád vrátil dílem rozsáhlejším. Vedle jiných pramenů jsem čerpal ze svých příspěvků k dějinám národopisu, otiskovaných hlavně v Národopisném věstníku českoslovanském; kde šlo o formulaci, kterou jsem pokládal za vhodnou také se svého dnešního hlediska, přejímal jsem doslovné výňatky ze svých statí, na něž odkazuji v poznámkách.

Prof. dr. Jiří Horák