@II@2@

Strom života národů vypučí někdy ve květ nikým netušený. Buď že srdce lidu pocítí náhlou touhu přivinouti se k něčemu, čeho dosud postrádalo, nebo že zajiskří jeho hlavou myšlenka stvořiti sobě něco mimořádného: mysl jeho se rozohní, všechna podstata jeho se rozechvěje a dříve nežli se kdo nadá, v koruně jeho stromu se objeví květ překvapující krásy.

Tak bývá zvláště u národův, kteří ve svém bouřlivém mládí a kypícím rozvoji jsou odkázáni skoro ve všem jen na vlastní sílu. Kde se těší národ své formě státní, tam největší čásť jeho velkých úkolů vykonává stroj státu všemi těmi pravidelnými prostředky a cestami, kterými i pro jiné své cíle pracuje a sám sebe udržuje.

Náš národ český přese všechny své námahy a boje nedodělal se dosud ve svazku říše, k níž náleží, ani vlastní státní organisace, ani takového vlivu na společný státní organismus, aby mohl jemu přikázati plnění toho, co čítá k životním podmínkám svého rozvoje a trvání. Proto u národa našeho více než kdekoli jinde nastupuje svépomoc a občasná dobrovolná organisace k vystihnutí cílův, o jichž dosažení jinde pečuje stát — proto zaplane v koruně národa našeho mnohem častěji než u jiných národů květ nadšení a v zápětí květu rodívá se z něho čin.

Jedním takovým květem stromu jeho života — květem to čarokrásným — jest Národopisná výstava českoslovanská v Praze roku 1895. Žijeme v ní, vidíme unášející, chvílemi přímo rozčilující krásu květu, opojujeme se jeho vůní — a věříme pevně, že nám z něho také vzejde zdravé, šťavnaté i vonné ovoce pro celou budoucnost. Jsme sobě při tom arci vědomi, že ke skutečnému vypěstění ovoce nestačí pouhé snění v tom luzném zakletém okruhu národopisné pohádky — mezi těmi