str. 33
(13—16. dubna), Nepomuku (4.— 7. května), Pelhřimově (31. ledna až 4. února), Přešticích (1.— 5. dubna), Táboře (10.—11. února), Turnově (2.—10. února) a Vodňanech (2. až 7. února). Roku 1895, krátce před otevřením Národopisné výstavy českoslovanské, uspořádána byla výstavka také ve Vídni.
Národopisných výstavek krajinských v Čechách bylo 118, na Moravě 54, ve Slezsku 2, ve Vídni 1, úhrnem tedy 175.
Do výstavek národopisných snášeno bylo vedle národopisných předmětů vůbec všechno, cokoliv které místo neb okres neb i širší obvod v domácnostech měšťanských nebo vesnických, na radnicích a v jiných veřejných budovách, částečně i v kostelích, měly pozoruhodného, obzvláště starobylého. Někde i zámky propůjčily něco svých předmětů, ale jen výminkou. Zdržovalať se, jak později ještě šíře bude připomenuto, šlechta ruchu výstavního vůbec a následkem toho účastnila se i výstavek jen výminečně.
Veliký počet výstavek představoval obrovskou práci sběrací a pořadatelskou. Na sumě její nejlépe bylo pozorovati, jak rychle a jak důtklivě vnikla všady do lidu myšlenka Národopisné výstavy českoslovanské. Každá jiná výstavka okresní — ať hospodářská, nebo průmyslová — při veškeré práci, kterou vyžaduje, byla mnohokráte snažší. Neboť k takovýmto výstavkám jest třeba jen vyzvati a vystavovatelé přicházejí sami, přivážejíce na výstavku předměty své výroby. Pobádáni jsou při tom nejen čestnou stránkou věci, nýbrž ponejvíce i svým interesem hmotným. Naproti tomu při výstavkách národopisných bylo pravidlem nutno, buď všechny předměty výstavní, neb aspoň největší jich část, nejprve vyhledati, majetníky jich k vystavení předmětů pohnouti, předměty k výstavce donesti nebo dovesti, tam je opatrovati, vhodně instalovati a po výstavce neporušené jejich majetníkům odvésti. K tomu přistupovala starost o zaopatření fotografií, modelů, diagramů, skříní, stolů, dozorů — a všechno to největší částí se muselo konati jen z ochoty, bezplatně.
Bylo tedy třeba velikého nadšení a veliké obětavosti ku provedení výstavek. Někde rozdělili se o práci všichni členové místního nebo okresního odboru — pravidlem však vykonalo ji jen několik málo nadšenců, jejichž jedinou odměnou za ohromné namáhání bylo vědomí, že spolupůsobili při díle celému národu prospěšném. Ze všech stavů bylo nejvíce skutečných pracovníků ze stavu učitelstva obecných a měšťanských škol. Celou řadu výstavek pořídili vůbec jen učitelé.
Důležitost výstavek národopisných byla veliká. Především se jimi vynesly na bílý den tisíce věcí cenných, o kterých do té doby skoro nikdo nevěděl — namnoze ani sami jejich majetníci, poněvadž neznali jejich cenu. Dále byly přípravou k Národopisné výstavě českoslovanské a zároveň přehlídkou materialu, na který Národopisná výstava česko-slovanská mohla počítati — materialu, jenž až do té doby ve své úplnosti nebyl vůbec nikomu znám. Bez předchozích výstavek nebývalo by vůbec možná, uspořádati v Praze takovou Národopisnou výstavu českoslovanskou, jaká potom skutečně provedena byla. Místní a obvodové výstavky byly také nejmocnější přípravou k návštěvě Národopisné výstavy českoslovanské, šíříce dvě tři leta do posledních chalup zvěsti, že tato Národopisná výstava česko slovanská v Praze se chystá. Mimo to dávaly výstavky příležitost k poradám přátel národopisu, kteří při nich vyměňovali své zkušenosti, navzájem se radili a na sjezdech rokovali.
Prostý lid vida, jaká úcta a cena se přikládá věcem, kterých namnoze již sobě ani nevšímal, aneb aspoň si jich náležitě nevážil, přišel také výstavkami ku vědomí ceny
