v koutě bezděky tvou mysl hluboce dojmou, s tou věží, celou kostelní budovou a vnitřkem kostela, s jeho zevním ochozem a zarostlým, železnými kříži sem tam prostoupeným hřbitůvkem — poskytuje obraz, jenž svou krásou a do-jemností navždy se vtiskuje do mysli a paměti.

Nemohlo býti krásnějšího a dojemnějšího středu vesnice nad tento kostelík. Jej budovalo skutečné umění — umění prodchnuté poesií a posvěcené rosou ryzího ducha českého. —

Z vesnice do Staré Prahy vedle krásných pavilonů restauračních několik kroků — ale jaká to protiva! Tam dědina našich dnů, zde kus hlavního města z konce XVI. věku, tam dřevo a došky, tady zdivo a kov, tam prostota, zde umění. Jen jedno mají obě ty skupiny staveb společno: lásku, s jakou byly od architektů budovány. Na obou jest patrno, že stavitelé vnořili se celou duší do krásného svého úkolu, a že s nemenší láskou pracovali o nich i všichni ti ostatní, kterým připadlo je vyplnit a vyzdobiti. Stará Praha nemá pro Národopisnou výstavu českoslovanskou tu důležitost jako vesnice, ale patří k nejkrásnějším ozdobám výstavy. V ní také skončíme tuto svou první povšechnou procházku výstavou. Putovavše pod modrým nebem a v jasném zářícím slunci, uprostřed nepočetných zděných a dřevěných budov výstavních, mezi pažity a květinami, pod klenbou národopisného paláce, pod zelenými korunami aleje a sterými vlajícími červenobílými prapory, usedneme tady ve Staré Praze v nízké starobylé vinárně a bavíce se dosavadními dojmy i zlatobarvým vínem žernoseckým, posilníme se na další putování každým jednotlivým oddělením výstavy. V těch nebudeme více jen chodit a zběžně se dívati — té zábavy jsme si již dopřáli touto první obchůzkou. V těch budeme na dále všechno pilně pozorovat a studovat — aby veliké dílo výstavní neminulo nám jen jako krásná pohádka, ale abychom z něho sobě zachovali do budoucnosti i skutečné poklady vědění.

A tak již chutě k těmto procházkám a k těmto studiím!

Dřevěná lžíce a skřínka

(z N. Bydžova a N. Benátek).