k Slavičínu, Komně, H. Němčí, Hradčovicům a Březolupům; 2. pomoravské od Napajedel po levém břehu Moravy dolů, a od Rohatce k Mistřínu a Podivínu po pravém břehu Moravy; 3. uherskoslovenské mezi záhorským a pomoravským; 4. přechodní, které tvoří přechod v hanáčtinu od Napajedel ku Kvasicům a Malenovicům.

Podřečí valašské prostírá se v poříčí Bečvy a jeho hranice na jz. jde od Prstného k Březnici, H. Lhotě, Vlachovicům, Štítné, Bilnici a Vláru, odtud podle hranic uherských k Trojačce, pak po hřbetu Rožnovských Beskyd na Veřovice, Bernatice, Hranici, Spálov a Lipník, načež objímá vých. kraje nářečí hanáckého. I v něm rozeznáváme zvláštní různořečí a to : zlínské, vyzovské a klobucké na jihu; vratské, karlovické, rožnovské a meziříčské ve středu a lipnickohranické na severu.

Podřečí dolské tvoří most ze slovenštiny v hanáčtinu, prostírajíc se od Podivína k Čejkovicům, Šardici, Skyronice, Ratiškovice, dále podle Moravy k Písku, Kostelanům a Spytinovu a odtud přes Brdo na Holý Kopec, kde hraničí s Hanáky a od Morkůvky až k Podivínu s Němci.

Lašské nářečí ozývá se v sev. cípu Moravy, ve vých. Opavsku, záp. Těšínsku a již. Slezsku pruském. Tvoříc přechod k polštině značně rozlišuje se vnitřní povahou od ostatních nářečí českých. V něm rozeznává se podřečí opavské.

C. Nářečí slovenské zaujímá sev. část Uher, jv. část Moravy a D. Rakous a malou část Haliče. Hranice vytčeny byly nahoře. Samo dělí se v západní, střední a východní.

I. Západní přechází z jv. Moravy a D. Rakous do Uher a zaujímá velkou část Pováží a Ponitří. Na jihu jde velmi zprotrhaná hranice od Prešpurku přes Dioseg k N. Zámkům a odtud po hřbetě Nitranských hor k Rájci a mimo údolí Oravy na Trstenné, Ústí a Bobrov. Rozpadá se pak na podřečí a) moravskoslovenské (Bartoš zve je uherskoslovenské); b) bělohorské mezi řekou Moravou a M. Karpatami; c) trnavské mezi Vahem a týmiž horami; d) dolnotrenčánské v Ponitří až k Tlusté hoře, načež klínovitě přechází na Pováží mezi Beckovem a Běluší; e) horno-trenčánské v sev. části.

Nářečí střední zaujímá horní Pováží a téměř celé Pohroní až k řece Slané a dělí se na podřečí: a) hornovážské v D. Oravě, Turci a Liptově, b) pohronské v stolici zvolenské a děkovské, c) novohradské v stolici téhož jména, d) gemerské mezi řekami Slanou a Římou. Tu však jest třeba vyznačiti obzvláště lišící se různořečí: oravské, liptovské, hornohronské a těkovské, dále přechodské u Báňské Bystřice, pak v Dačolomě a Sucháni (hontská stol.) a rímavské, jsoucí na přechodu z novohradského v gemerské.

Nářečí východní zaujímá cíp od Tater a řeky Slané na východ až k Užehradu a Karpatské vrchovině. Toto nářečí rozpadá se v řadu různořečí, neboť lid tu je živ velmi primitivně a vzdělání jeho jest velmi nízké. Tak různořečí jsou spišské, šářišské a košické; neméně význační jsou na samém východě t. zv. Sotáci.

Poznavše takto místopisnou polohu nářečí a jejich větví, obraťme nyní pozornost k nejdůležitějším známkám jazykovým Předem lze vytknout, že nářečí západní jest nejvyvinutější formou a nejpokleslejší skladbou, kdežto slovenské nářečí honosí se formou starému jazyku blízkou a skladbou neporušenou, t. j. odpovídající formám myšlení Slovanům vlastního. Mezi těmito krajními body pohybují se postupně ostatní nářečí. Ovšem i tu nutno vytknouti, že vesnický lid, pokud jest jednojazyčný, uchovává i skladbu čistší nežli lid městský na většině dvojjazyčný; to do jisté míry platí i pro moravská a slovenská nářečí. Jiná obecná známka týče se přízvuku. Většinou je přízvuk na prvé slabice, při čemž na př. blatský, orlický a j. je velmi mocný a způsobuje přečasté dloužení. Leč ani v Čechách není vždy na prvé, nýbrž často na poslední, na př. v jz. nářečí, což zvláště mocně jeví se v některých starých písních, kde má přízvuk ten oporu v nápěvu. V nářečí lašském, jak na své tu cestě jsem se přesvědčil, jest často slyšeti přízvuk polský zvlášť u slovesa, kdežto v honťanské a těkovské stolici pozoroval jsem u mnohých slov přízvuk střídavý, podobný ruskému, kterýž zjev dále k východu se množí.

České nářečí má provedenou přehlásku a-e, na př.: bóží péče přéje dítěti a kníže se před ní třese, zejtra dej vejce za grejcar a neprodáš, kterou z části pak ruší, na př.: vzali dary a přáli, však hosti se smáli. Obecně ú rozšiřuje se v ou: za dlouhou boudou mužou dát ou; rovněž ý, í v ej, na př.: dobrej nosejček cejtí i v mlejně kvas. Konečně obecné oužení: chce vodnýst z vokynka hluchý Barči sedlý mlíko a bílej chleba. Při souhláskách obecno přisouvání v před o: von vobešel vosumkrát vokolo vokna, a odsouvání j: inej de eště rád pro pouhý meno, a h: vězda padla bez řmotu. Dvojslabičná slova dlouží prvou a zhusta krátí druhou slabiku: Bože, přes pôle bjéži má céra a dóle léži raněn muj hoch. Tonik pleje zéli na dolnim póli. Ve tvarosloví obecně v množ. čís. jest přípona -ma: za dvorama, s chlapcema, polma, hříbatma, lavicema a j.; dlouží: klucí, slavicí, a krátí: do póli, k pólim, v pólich a p. Genitiv dřivího, uhlího, štrníštěte, vejcete atd. U příd. jména obecné é ouží se ve všech pádech: hezkýho hocha máš; hezký holky; nebo se krátí: vod dobreho chováni, o hodnem hochovi a j. U slovesa mužu — mužou, milujou, cejtim — cejtěji — cejtěj, volají — volaj; nes (nesl), pek a j. Přechodníku není. Síct, píct a j.; viděnej, viděná, viděný, ale vždy bit, bita, bito.

Z tohoto celkového rámce vystupují více méně značně jednotlivá podřečí, odchylujíce se tím více, čím dále prostírají se k hranicům a horám.

Jihozápadní podřečí vykazuje posud starší ráz*) a tím připojuje se k českomoravskému podřečí. Hlavní známkou jeho jest j, které objevuje se ještě jako hiatické, na př. jaksamitka (čepice), jaby přišél (v písni) a p., jako živel měkčící, retnice: mjilá vjila vjénec (neb milá vila vénec), kterýžto jev rychle mizí, takže u mladých bývá zřídka patrný a