Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 90

v Blatsku, jak jsem letos poznal, již je rovněž u starých do vymření. Třetí projev jotační je při sykavkách, kde prvá ze dvou po sobě běžících (i ve dvou slovech) mění se v j: bej sebe, dyjzem vypráhla, kojce atd. a dle toho i n, d, t, v: jemecky, dyjamitem; pojtim, přej dum, hlejte, schoj to; chyjte ho; jalojička, rukajice a p. K tomu druží se názvučné h: hučitel humříł, a Heva ku nás płakáła, dále vokalisované l a r: v Pilzni było pelno; hader chaterný a j. Tak r jako střídnice jiných souhlásek je častá oproti jinde. — V samohlasenství jeví se náklonnost k plnozvučnosti hojnou proměnou e v a: bředano, třicátka, sklanička, včala, čalo, útarý a řidčí zjev opačný: z jera je v žlebu šefrán; za to velmi zajímava je přehláska: Barče zapříhla a jíla pro požety vobilí; švědlena třísla se zimou a p., a velmi hojné oužení nejen é, nýbrž i è a e: pína, smíška, zpítila se; Radíjov; klíska, blícha; z Plzni', vajic a p. Jiný význačný zjev je zanedbávání měkkosti při ě, tak zejména podřečí netolické obecně hoví: nekomu, nekdo, náky (nějaký) a i jinde: smeje se, neveděl, nehumeji atd. Poměrně zhusta slyšeti je ú za ou: kocúr mňúka, v búdě; vemú a povedú ho rovinú a p. —

o ochotně dlouží se v ů nebo šíří se v ou zvláště v slabice přízvučné, na př.: vůsmej lůs pozdzůl od brambůr; Jouza maroudí na houvězí maso. Také tvrdé y přecházející až v e nalezneš: dyby my sme byli špekulovali — mej]e kobelu a j. Všecky tyto a řada jiných odchylek v dloužení, stahování, skloňování i slovníkové části vystaveno bylo na zvláštních tabulích mnou pořízených.

Ukázka: Bulo sparno. Jehlikouc Hančí vzela hodnej ždibanec (kus) chleba a šla sbírat huby. Teky vzíla si knihu, nebo strachlivě (velmi) ráda čtála. Hynle druhú cestú šla k ní Dodla Babikojc. Na houvaře stála Marcha z podružstva a křičíla: »Kan pa detè? Co nevidíte hynle tu mrakú? Aby vás tak hrom v lesi po hřibetě láfnuł.« — Dodla bula těverná divčka i volala: »Nestarij se, Marcha, eště tu nyní, a lafnút, ať lafne, jen hdyž mi nezabije!« Hdyž přišly do lesa na horejší myť, vidíly tu samý černohlavý a bělohlavý (hřiby) i sebraly ich huzel. Zatim zamrákalo se nebe a zahučel hrom. Přišla škrejpa. Nechci řec, jak byly uhřené, hdyž vyběhly z lesa na lůsy (díly). Ičko tepřiv vidíly, že hrom nezabije a přeci tá jeho muzika nešmekuje. (Postřekov.)

Středočeské nářečí má za znak názvučné v obecně provedené až na slovo otec, naproti zamítá názvučné j: indy

í itrnici k vobědu a p. Zná jen jedno i (=y) a l, celková výslovnost je tvrdá a úzká: dobrýho mlýka mňel do mňesta dovezt pjet kop. Ve zhluku souhlásek nastává vysouvání: dej matice (čc) struha (pstr). Gen. plur., pokud zakončuje se samohláskou, přijímá lokalové -ch: ptákuch, koních, nůších, vejcích a j., nebo přímo užívá se lokalu; moc ptákách, rybách a p. Také slucete, hnízděte, strništěte atd. je obvyklé. Naproti tomu adj. slabý a dnešní sblížila se úžením a krácením, kdežto sousedovo stalo se nesklonným; označuje-li toto příslušenství rodinné, zní sousedovic.

Ukázka: Naše mlíkařka je švejtořivá žencká. Diž příde ráno, křičí: »Pámbu rač dát šťasný dobrýtro!« a u se smněje. A ne-se spamatujem, už povídá, co se kde stalo a dícky ví něco novýho. Tudle povidá vo koce, jag í chodí na mlíko, nebo vo vohni, támdle jak několik zlodějuch vykradlo u nich dvá sedlácí. — »A proč je nechytěj,« ptala se í naše Máry. — »Vjéřej mi, na mou tě, abych se nedušovala, každej na to kouká, ale pomoct neumí a jen tak že je polituje.« — Pak veme peníze, vesele křikne: » Zaplať Pámbu, poňženě ručičku líbám, milospaninko, vopatruj je tu Pámbu,« a už je na schodouch.

Severovýchodní nářečí vyznačují proměny působené přítomností i; je-li. dlouhé v koncovce, rozšiřuje se často v -ej; šél ulicej s husej; vidí, že ho neviděj a proto í s věčí žicej ; v násloví odmítá j jako v středočeském, nebo se vysouvá uprostřed i na konci slov: pojdaj/ (povídají), že lajc padla strejčkoj na nohu. V Pojizersku slyšeti staré tvary slyšal, viďal vedle měkkého ť nebo ti v inf.: dovazovať a svážeť voves, tu občas objeví se u za v, které množí se postupem na východ a bohatě vystupuje v Polabí a podřečí kladském; Komárou, kreu, do-usi, vodauky atd. Tato záměna je podobné charakteristikon pro toto nářečí jako j pro jihozápadní. Pro podřečí krkonošské je důležia široká výslovnost při ł (částečně) a y, zvláště pak jasné dvojení nn: kamenný most, ale i dřevěnná káď, nebo změna prvého v d: Adna. (u nás přesmyčkou Anda), padna zejména u starších obyvatel. Také tu rádi dlouží r: kŕmť, štvŕce, řidčeji 1: vĺna a p. Zdrobnělá zní: psiště, kočiště — kozejče, bejče, Terinče, plur. často kollektivný: kříba (hory), zbytka a p. Také stažené té, sé (tobě, sobě), cák, proďál vedle dětenčí peníze, prasenčí droby, matická škola jsou zajímavy. Dvě tabule věnované tomuto podřečí uváděly ještě velkou řadu zvláštních slov, na př.; smačný (chutný), bližňata (dvojčata), kohát (pařez), zachomrsati se a m. j.

Ukázka: Jednou v zejmě šli z Prajska dva pašerácí se svym pašerem. Pašerácí choděj obyčejně v noci, těm jè to jenno v noci nebo venne (dne), ty maj svý cesty známý. Tenkrát ale była velká věje jako severie a ten jeden był slabýho outora (churav) i zustali v jedný známý boudě na horách do rána. Ležali sami dva ve senici a domácí ležali jinde. Asi okoýo půý noci přišel do senice hospodář a daý se do míšeni (chleba), šeý y chlemnici zatopit', pašeráci to viďali, ale ďáli, jakoby spali. (Křižlice.)

Podřečí orlické či východní hoví si v široké výslovnosti tlačíc se tím k Moravě: třase se mu čepice, přade, jatel, kolaj, naproti: jeřice z jera bujně roste, jesen je vysokej; u za v mizí, za to y rádo zní ej: nekudej nikdej, hnedkej a j.; trouvám (trvám), ďouravěj, k víčerou, vacoun, ouvoce ukazuje na oblibu dvojhlásky ou. Také tvrdá výslovnost místy převládá; devečka bežela behem behoucim do mesta. — i vysouvá se velmi často. K sousedství ukazuje názvučné h: heptiška, hutikala huličkou a nesla huzliček; také kašňa, kátět (c), hádět (z), spolecajt, škarňoutky, šentíř, řezaňka, fáb (páv); měšťan vzal ščedrovku a šel v dešči na náščivu a j. Také přízvuk slyšel jsem tu přebíhati na poslední: kam detě, plnej sněhú, s temá kroupamá a j. V sklonění zajímavo: kluci — kluců — klucima; koňoj; čepica,' čepicu, sviňo! palicou; dále tvoření substantiv: kočičinec,žvejkanec, blivoň, domec — řechna, kvična, kašně: za kašněj, kozele, boubele (dítě), jablovisko (brambořiště), brusinčí, haďourky, sekajna, řezajna a j. V příd. jm. vedle dětenči je rychtenský, děvčacká, chlapcovská škola, kluk klucká, při tom však přisvojovací příd. jm. skloňuje se většinou ovšem dle dobrý.


Předchozí   Následující