Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 91

Z příslovcí jakmitínko, jejdanynku, dycičky, zasejka, skrzevá jinde neobvyklá. Ze stažených pám (povídám), bárci, járci (ba-, jo-, arci), pouza (pabuza) a j. K tomu byl vystaven ještě obsáhlý slovník krajových významů.

Ukázka: Jejdanynku! Kuba že chódi každinenkej deň do piovára za Marhánou Kudynovou? — Dycičky sem prála, že se do po žní vožení, aby s Marhánou trouvám ale (asi) ne. Ta má ňákyho inýho chlapika z města, co k víčerou bejva u učitela: jakmilítně ho vídi it, hnedkej na minoutku tám odběhne. — Kuba mocej mocoucí í chce, a co teta í ale nedá takovýmu tělpatýmu cabachovi*) a eště zerzivýmu.

Přechod k nářečí hanáckému tvoří nářečí českomoravské či české (dle Bartoše). K Čechám víže toto podřečí výslovnost ou, ej (za í, ý), vysuté a odsuté i, šíření a a o v on, částečné dloužení dvojslabičných; dále vokalisované l, r (il, ir), změna v v u, nn v dn (Adna). Z tvarů lze sem počíst vtákoj, 4. p. vtáci, 2. p. husejch, příd. jm. a zájmeno; 3. os. umí, chodí, povidáj; teplejc a j. K Moravě kloní se častým a nepřehlasovaným, krácením slov, kalení y v e, výslovnost šč; dále 2. p. noža, 3. vtákom; 6. v lesi, kasťám, -ách; chcu, chcou a j.

Ukázka: Teď měl pantáta všecko udělat. Sotva zametl a uklidil sednicu, musel dělat míchanicu, spálil se, dyž cedil jablka; dyž trhal na zahradě kopřivy a bodláčí, popálil a popíchal si ruce, teď už rumplovali ušípanci, a musel jim chystat. Pak honem zastýlat, posekal slámu, hučel, že ju mohly žensky aspon s pjatra schodit; sotvá to udělal, byla tu pastvica. Poslal ju se svačnou. (Bartoš Dial. II., 263.)

Nářečí hanácké liší se od všech ostatních hlavně tím, že samohlásky moutí či lomí, takže jich zvuky neodpovídají těmže zvukům jiných nářečí. Jest to hlavně å mezi á é: påtek; e mezi c-i: vedete; v němž převahu má e; è, v němž převahu má i, y: rèbè; ê je zlomení hlaholu a v e: rêbê; podobně i y a i zbarvují se ve zvuku e; jako e a i spolu se moutí, tak zase o a u na př. ó v slově olovo zní zbarveno zvukem u, òlòvò je pak zvýšeno zvukem, kdežto bôdô značí náhlý zlom z a na o, konečně vûlûvû značí, že živel o je téměř pohlcen v. Vedle těchže samohlásek dlouhých jsou i řídké polohlásky. Napodobiti správně tuto výslovnost není možno. Kromě toho panuje taková směsice v tomto přezvukování, že nutno stanoviti jednotlivá podřečí i dle jiných známek a i tu vždy těžko vésti znatelnou hranici. Moravský dialektolog Fr. Bartoš stanoví 12 takových jazykových okresů, jak výše pověděno, jichž rozdílů tuto dotknouti se pro omezenost místa není možno. Za to možno o nich výborně se poučiti v Bartošově Dialektologii moravské II. díl, která jest nejpřednějším spisem toho druhu v naší literatuře. Všem společna je větší menší míra nepřehlasovaného a, názvučného h a v a odchylná kvantita slabik,ł a. I' všem společno, ač v různém zabarvení, kdežto měkkých retnic není, nýbrž jen dvojzvuk bj, pj, mj atd. Z tvarů zvlášť význačný jsou volámy, słyšijó, užívání přechodníku praes. (adv.) a j.

Bude snad nejlépe podati význačné ukázky, na nichž neodbornému čtenáři nejlépe projeví se různost mluvy krajové.

I. Z Přáslavic u Olomouce: Bêl jedno jeden člověk tôze chôdobné na sfětě. Narodil se mô chlapeček, ale nihdo nechtěl mô jiť za kmotra, že bêl tôze chôdobné. Otec si povidá: »Milé Božé, tak sô chôdobné, že mně nihdo nechce pósložêť v té věce; véznô si chlapca, pudô, a kehô potkám, tehô naptám za kmotra, a nepotkám-lê žádnýhô, kostelník mně přece snaď peslóži.« Šil a potkal smrť, ale nevěděl, co to je za osobô; bêla pěkná ženská, jako iná ženská. Ptal (žádal) jô za kmotrečkô. Ona se něvêmlóvala a hneď ho přêvítala kmôcháčkem, vzala chlapca no rôké a nesla ho do kostela. Chasnička pokřtilê, jak sé patři. (B. Dial. II., 84.)

Jak značně jasnější výslovnost je u Hanáků přerovských, osvětluje nám tato ukázka:

II. z Lověšic u Přerova: Za onoho času, dyž Pán Ježiš chodíł ze svatém Petrem po širokým světě, přihodilo se im na cestě ľedaco. Kdysi přišli na noc do dědiny, hde jim dłóho nihdo nechťéł dať nocľeha, až se přecé našíł sedľák, co jim dáł nocleh. Poručíł pachołkovi, aby jim ustłáł v přistodůłku na słámě, a ešče než odešľi spať, dáłl jim dobró večeřu. Petrovi, keré se złobíł, že jim nihdo nechťéł dať nocľeha, velice se to ľébiło a v jedném kusi ho chváłił. (Bartoš Dial. II., 34.)

Tu projevuje se patrně směr východní k nářečí slovenskému, kdežto obrátíme-li se směrem ke středu, poznáme opak toho, na př.:

III. z Krásenska: Bêl jednõ jeden mladè, svobodnè sedlák. Rodiči mô homřelê a von vod tè dobè neměl hô sebe ve statkô ani človička, měl jenom velkyho černyho kocõra. Sedlák tem bêl tôze pracovitě a přêčênlêvè; ráno každè deň si všecko sám poklôdil a dêž drôzi sedláci jelê do pola, jel jôž take. Him (jim) bêlo divny, hdo mô všecko popravôjé a dělá, ale dêž se ho na to zéptalê, říkával, že mô všecko hôdělá jeho kocõr. (Bartoš Dial. II., 102.)

Jdeme-li odtud na sever na Zábřežsko, objeví se nám dva vždy jasnější odpory: přílišné protahování jedněch slabik a jiných takové ukracování, že samohlásky vyzní napolo nebo jich zdánlivě sotva postřehujeme; také mnohé souhlásky slyšeti velmi zostra.**) Zjev, který jinde jen výminkou se postihne.

IV. z Chromče: Bŷlŷ dvá bratři, jeden tuze bohatè, druhè tuze chudè. Jedno hlidał chudè svymu bohatymu bratru snopŷ na polu a dŷž tak seděł pod mandelem, uhlidał biłõ ženu, jak zbirała kláskŷ, co vostałŷ na záhonech a zastrkávała do mandelů. Dŷž pak až k němu přŷšła, chŷtŷł ju za ruku a ptał se ji, co je zač a co tu děłá? »Su tvyho bratra ščesti a zbirám ztraceny kláskŷ abŷ mněłŷ vic pšenice.« — »A prosím tě, hde pak je my ščesti?« ptał se chudè. — »Na vèchodě,« řekła žena a ztratiła se. (Bartoš Dial. II., 143.)

Přejdeme-li odtud zase na jih na Slavkovsko v pohraničí slovenčiny, vidíme zase značnou změnu i moucené hlásky vyznívají zřetelněji a jasněji, na př.: -


*) Nehezkému lenochu. — **) Tištěny jsou kursivou.

Předchozí   Následující