V koutě ode dvora postavena jest pec s ohništěm a »podpéckou«. Nad ohništěm přehozené »žrdě« (bidla) slouží k upevnění kotlu, jenž na nich visí na »kluči«; v něm připravují se veškerá jídla. Kolem světnice vevázány jsou do srubu lavice. Ku posezení slouží též jednoduchý špalek. Jednu nebo dvě postele najdeme i v »čiernéj izbě«, na těch však léhají pouze starci nebo nemocní. Chasa léhá na lavicích a ve chlévě. V protějším rohu od pece zadlabány jsou do dvou tesaných trámů trnože stolu. Posvátné toto místo zřízeno jest jako na věčně věků. »Krosna« (stav), kolovraty a »praslice« vynášejí se na půdu pouze o výročních svátcích. »Motáky«, klíny ku stáčení příze, zaraženy jsou do přední čelní zdi. Jednoduché toto zařízení doplňují »poléňa« (»žrdě«) v samorostlých »háčkoch« neb vyřezávaných »okách« navěšené, na nich bývá všelijaké haraburdí a náčiní domácí; slanina a klobásy se tu i zaudí.

Z »pitvora« vedou schody do »pitvorka« (síně v prvém patře), z něhož vedou dvéře na pavlač a do vrchních komor. Tyto komory se v zimě neotápějí a slouží ženatým členům rodiny za útulek, zde spávají a mají tu i svoje soukromé jmění, hlavně šatstvo. Nábytku mimo postele a hojnost truhel nenajdeme. Obrazů svatých, ač katolíci, nemají. Nad dveřmi domovními mají však jakési sošky, jichž významu obyvatelé sami už vědomi si nejsou, snad jsou to kulturní přežitky pohanských penátů. Příbytky své zdobí Čičmanci ratolestmi vrbovými (»kočičkami«), lipou, jalovcem, kvítím a bylinami různými, zajisté ne bez významu.

Lid slovenský v chudém tom kraji živí se bídným rolnictvím; dříve velkou měrou provozoval chov dobytka, hlavně salašnictví.

Jak jednoduché je a prosté zařízení příbytku, tak jednoduše se i lid stravuje, zvláště o postech, kdy připravují se jídla všecka lněným olejem. Přepych však jeví se v šatstvě neobyčejně ozdobném: děvče mající ve výbavě dvacatero oblečení nemá toho nejvíc. Kroje sváteční jsou jednodušší než kroje, jichž se užívá při slavnostech rodinných. Šatstvo v době postní je zvlášť jednoduché, smutné a pokorné.

Pracovitost a přičinlivost lidu slovenského je překvapující; co k žití a bytí potřebuje, hotoví si do nejmenšího sám. Kamkoliv pohlédne naše oko, na stavby, kroj, náčiní, všude setkáváme se při vší primitivnosti a jednoduchosti motivu s vkusnou, svéráznou ozdobou, svědčící o ušlechtilém a hlubokém citu pro krásu. Motivy tyto jsou vzácným dědictvím po předcích, je ssaje takořka dítě s mateřskou řečí a písní, a kde se jen ruka k ozdobě přikládá, všude se s nimi setkáváme — od kolébky až k rakvi.

Moravští Slováci z Velké

(v šenku čičmanského gazdovství osazení).