str. 169
zástěry a sešněrovalo tatíkovým —opaskem! Vínky křestní, pruhy to as dva lokte zdélí a na čtyři prsty široké, byly pěkně na plátně neb hedvábu zlatem či pestrou hedvábnou nití vyšity; vždy skvělo se v polovině, uprostřed květinového neb arabeskového věnce, jméno Kristovo. Za vínek (»do vínku«), kolem peřinky lehce otočený, zastrkovali kmotři svůj dar.
Karkuličky honosí se tolikerým provedením jako ženské čepce; jsou zlatem neb stříbrem vyšity, takovými též krajkami lemovány, celé zlatohlavové (brokátové), uzlíčkované, mřížkované (s katry), tylové, ba i »čacké«. Ve městech, pokud se karkulek týče, byla větší nádhera a vkus, činil se rozdíl i co do pohlaví (děvčátko na př. mělo karkulku růžovou, hedvábnou, stříbrem vyšitou, hoch bílou, zlatem vyzdobenou!) — na vesnicích zase libovaly si matky v malebné pestrotě. Červené hedvábné karkuličky ve východních Čechách jsou i dracounem, zrcadélky a rozmarinkou posety, tylový ryšek (skládanka) červeně protahovaný. Na výstavě Národopisné některé okresy honosily se karkulkami zvláště zdařilými neb skvostnými; jmenujeme: Berounsko, Lounsko, Chrudim, Hořicko, Blatensko v Písecku, Slansko.
Peřinka křestní bývala ve městech na tylu vyšívaná, růžově neb modře podložena, u nejbohatších i z hedvábu zlatem vyšita v souladu s vínkem i karkulkou. Takové úbory, jsouce poskrovnu užívány, dědívaly se pak v rodině s pokolení na pokolení. Na všední den byly látky zcela obyčejné. Úvodnic národně-rázovitých v Čechách buď nebylo, neb se nezachovalo. Známy jsou pouze hedvábné, zlatou portou lemované a křížem opatřené pokrývky, v nichž báby děcka ke křtu nesly. — V živé paměti je hezounká, visutá kolébka z horského zákoutí Vysockého n. J., v níž spočívá děťátko, zabalené v bílou, červeně květovanou peřinku, v čepečku mřížkovaném, modrým šmelcem prošitém, se skládankou tylovou kolem čelíčka. Visuté kolébky jsou prostřednicemi mezi »konouškou« (hrubou to plachtou-trávnicí nad ložem zavěšenou) ve východních Čechách, »hejčedlem« na Chodsku a malovanou i vyřezávanou kolébkou na kolébadlech v kraji užívanou. — Jakmile děcko kolébce odrostlo, odhodilo i svůj zvláštní šat, a přistrojeno jsouc jako dospělé, vypadalo často dosti směšně.
Naše venkovany, zaměnivší rázovitý kroj bývalý za »novou módu«, která přes všechnu svou přitažlivost jest jim cizí a nepohodlnou, bylo by lze přirovnati k dětem těm, jež ovšem nestrojí se z vůle své. Teprve budoucí leta ukáží, zdali snůška všech osobitých památek, jež přes příval urovnávající světovosti a nepřátelské hrabivosti zbyly Čechoslovanu, působila nějak v mysl lidu, vracejíc jí svéráznost bývalou.
Teréza Nováková.
