Náchodsko jest starým krojem svým po Čechách ode dávna snad nejznámějším z knihy; neboť kdo by neznal, jak se strojila babička Boženy Němcové Terezie Novotná, pocházející z Olešnice v Kladských horách, kdo by sobě nebyl živě v duchu maloval součástky kroje pocházející většinou z minulého století, které vytahovala z památné své truhly, ty mezulánky, kanafasky, fěrtochy, šněrovačky, čepce s holubičkou, kabátky damaškové a konečně granáty s tolarem? I panímáma mlynářka, kmotra Stanička, Míla a Kristla i ostatní Žernovští v živé jsou paměti. Na výstavě oddělení náchodské specielně vynikalo modrými plátěnými, bíle vyšívanými zástěrami, jež jsou asi data poněkud novějšího. Jilemnice, Semily, Nová Paka, Jičín, Lomnice n. P. vyzouvají se čím níže do kraje tím určitěji z horácké prostoty; vidíme tu zase mnoho zlatých a stříbrných čepců, hedvábných kabátků,' špenzrů a sukní, tylových, mřížkovaných a zlatě prošívaných fěrtochů. Hořicko zvláště vyniká neobyčejným přepychem (viz i Hořické křtiny) a nádherným provedením i vkusem svých čepců. Ostatně spěje kroj v podhoří velikými kroky jednak k Polabí, jinak ku všečeskému kroji kolem Prahy; figurinu ženy od Chlumce u Hradce Králové na výstavě, v tylové loktušce, fěrtochu, holubičce, což vše zlatem

jest vyšíváno, ve květované tibetové sukni a špenzru, bylo by lze směle postaviti do Berounska, Slanska nebo Karlínska.

Skupina figurín z oddělení lidové hudby.

Žena z Vysoké n. Jiz. Muž z V. Meziříčí. Strakonický dudák. Hudebník z Vysoké n. Jiz. Žena od Chlumce.

Dle fotografie F. Dvořáka.

Žamberk, Rychnov či krajina Hor Orlických uzavírá pouť naši, připojujíc se jistými zjevy ku kroji východočeskému, zde kosteleckému, jenž s chroustovickým a litomyšlským sousedil. Čepce křídlaté (»koruny« v Německo-brodsku, »krepiny« na Poličsku) vyskytují se tu vedle špenzrů či kabátků na způsob rychmburských, leč i kulaté zlaté čepce, holubinky s fábory, fěrtochy hedvábné a bílé, panovaly zde jako jinde po Čechách. Chrudim, panovnice východních Čech, jež ve vzdálenějších svých okresích zachovala tolik rázovitého, v bezprostřední své blízkosti, pokud se kroje týče, vykazuje směs různých prvků kroje chroustovického, polabského i posázavského.

Jelikož o kroji svatebním pojednali jsme při každé krajině zvláště, rovněž jako o kroji do práce, pokud pozornosti zasluhoval, zbývá nám promluviti pouze o šatu nemluvňat, t. j. o peřince, povijanu (povijáku), vínku křestním, karkuličce a táči, kterým matky neb chůvy otáčely si děcko pro snadnější chování kolem těla. Táče v dlouhý pruh skládaly se z loktuše, »vlňáku« neb ubrusu; ve Střenici říkali táči »dykna« neb »zavodejka«. Peřinka na vesnicích bývala pestrá, za stara obyčejně »cicová«; slavnostní neb křestní »poviják« uroben z fáborů, jichž se i užívalo k lemovce sukní, za fábor svatební, k pentlíku, čepení atd. Na Litomyšlsku mělo děcko, do červené peřinky, karkule, povijáku a kabátku vystrojené, asi šestero červených a růžových barev na sobě! Na rychlo zavinulo se třeba do máminy cicové