Úbor ženský počátkem věku poskytoval v Ještědsku asi tento obraz: Nízké střevíčky, punčochy červené s »cviklem" vyšívaným; v den všední sukně modrá plátěná nebo »kanduš« (sukně s životkem bez rukávů), dne neděl-ního nebo svátečního sukně mezulánky, cajčky, »vokenačky« a »mustrované«. Pod mezulánky a cajčky, vždy pestrou »lemovkou« opatřené, že byly nesmírně těžky a tuhy, »až stály«, bylo lze bráti jen málo spodniček z velmi hrubého plátna. Košile starodávná měla široké sbírané rukávy, okruží (na Turnovsku »vejložek«) vyšívané, krajkami a »krešlič-kama« (penízky či cetkami) posázené. »Životek« byl vzadu velmi vysoký, skorem ke krku, zpředu trochu vystřižený, hedvábím prošívaný, širokými i úzkými »prýmy« pošitý, ze sukna nebo manšestru všedního, z damašku, často růžového, nedělního času. Vzadu na ramenou přišívány široké »mašle«. Takto v »životky« sešněrovány, chodily ženštiny až do zimy i do kostela; za mrazu oblékány kabátky s rukávy velmi úzkými, širokou pentlí zdobenými. Fěrtochy bývaly z lehkého hedvábí, široké, o 3 půlích (jen pro nevěstu brány 4 půle), žluté, modré, zelené. Chudší užívaly zástěr kosmonoských a takových i sukní a šátků. Svobodné holky nosily na hlavě pouze »kukli«; jsou to svrchu zmíněné bílé šátky o vyšívaných rozích, s krajkami jen na uších viditelnými. »Kukle« škrobily a upravovaly zvláštní švadleny, jež je na palicích hliněných za vlhka zadrhovaly. »Kuklu« dívky ani ženy (jež pod ně nosily čepce »selské« též »s ušima«) nerozvazovaly, sjímaly ji s hlavy jako klobouk, dokud se nezmačkala a nezaprášila; vydržela jim obyčejně přes léto, jsouc pečlivě do truhly ukládána. Pod kuklou nesmělo býti viděti ani vlásku, dívky zastrkovaly vlasy nožem nebo držadlem lžíce. Družice a nevěsta zapletly si vlasy v rulíky, ty zase spořádaly vzadu v »košíček« a kladly na temeno hlavy vysoký věnec ze samých růží; bylo-li k půlnoci a sundaly-li ženy v komoře nevěstě zelený věneček, oblékly jí hladký čepec, přivázaly nad čelo vínek (jenž jako na Turnovsku býval nejčastěji vyšit červeným hedvábím a »krešličkama« posázen) a posadily na hlavu »novou kukličku«. O svatbách tancovávaly ženy jen ve víncích a v oněch prostých, neškrobených »selských čepcích«, jež mají krajky na uších. Tyto čepce panovaly velmi dlouho a měly v Ještědí, jak lid praví, »velikou moc a víru«. Šestinedělka musila míti čepec každý den na hlavě a byla-li v poli za chystající se bouřky, zčerstva běžela domů pro čepec, obávajíc se, že jinak by hrom do ní uhodil. Totéž vypravovali ještě r. 1893 ve Střenici (českém klínku v německé části Litomyšlska) o malých čepečcích prolamovaných, jež jsou žlutým hedvábím přímočárným ornamentem protahovány.

Když za let třicátých a čtyřicátých starší kroj se proměňoval, nastaly u dívek čepce »kulaté« (holubinky) vzadu s fáborem dlouhým, které též na palicích se škrobily, sušily (»stavěly») a hladítkem hladily. Stařenky o nich říkávaly, že to byla moda německá, která v Ještědě krátce, u Němkyň a »v kraji« pak dlouho panovala. Místo »životků« zajaly nízké damaškové šněrovačky se »zouváčkem«, též »prýmami« vyzdobené, kabátky ustoupily »špenzrům« s výstřihem, » pintou« a rukávy při rameni velmi širokými. Tenkráte ovšem počaly se nositi i »půlky« batistové, bohatší však libovaly si nositi

šátky veliké, tylové, »žalínové«, s franclemi a hedvábné, jež pouze lehce přehazovaly. Mezulán a cajk též mizel; za to v oblibě byly látky: paraš barevný a paraš bílý, žalín, berkelín. mušelín. Košilka byla bez okruží, měla však úzké vyšívané rukávy a slula »palinka«. Na selské čepce »s ušima« vázaly ženy šátky, nejvíce kosmonoské »na ušíčka« či »na babku«. (Tak podnes některá babička chodí.) O Starodubačkách vypravovali, že největší parádu provozovaly a že »na dukátech« černé mórové fábory, dlouhé až na lem sukně, nosily.

Ze starého kroje mužského, jenž téměř úplně s Turnovským se shoduje, vyšíván byl jen široký límec košile, jež u krku tkaničkou se svazovala. Vesta soukenná zapínala se až ku bradě; ta, jakož i kazajka »lajblík« měla na kapsách i na přednicích po řadách lesklých knoflíků, u bohatých i stříbrných.

Na svatby, křtiny atd. nosil se kabát soukenný (modrý, temný), až na paty; říkali mu i kaput; žluté »brslenky« často se »hlinkovaly«, v podkolení řemínky se stáhly, nebo přeskou se zapínaly. Na Turnovsku oblíbenější byly koženky černé. Punčochy modré nebo bílé nosily se buď do střevíců s přaskami (i stříbrnými), buď do »bakančat« (střevíců sešněrovaných) nebo do vysokých bot, někdy »safiánek« zvaných. Pod klobouky »filcáky« se širokou střechou mívali ještě malé čepičky »aksamitky«; za šňůrkou širáků zastrčen býval svatý obrázek. O svatbě však nastrčili si mládenci notnou rozmarinu s fábory všech barev, »že toho měli co nýst na klobouce!« — i v ruce drželi prut rozmariny a tančili jen ve vestách, obyčejně damaškových. Později libovali si hoši v kabátcích se šňůrami, hedvábných šátcích na krk, »šmizetkách«, až všechen rázovitý kroj téměř vymizel.

Žena v šátku z Jeníšovic u Turnova.

Dle fotografie J. Simona v Turnově.

Z Ještědska do Podkrkonoší nedaleko. Na výstavě hlavně drsné Vysocko zastoupeno bylo bohatě ve příčině krojové postavami svých horalů v kožiších, opentlených beranicích, jezevčích rukavicích, modrých kaputech s mnoha límci, vysokých botách s výložky, vykládaných opascích, zjevem svých žen v soukenných sukních i špenzrech, ve květovaných loktuškách. V kroji rýsuje se leda podnebí; jinak zvláště rázovitých součástek nikde.