velmi úhledné pentlení s »gánkou« perlovou uprostřed, vrcholící nahoru v korunkovitý věneček z krámského kvítí a zrcadélek. Oděty bývaly plachetkami (prostěradly) nevěstinskými, uprostřed vzácněji než hanácké úvodnice vyšitými a sice hedvábem barvy smetanové neb bledě modré. K výbavě nevěst patřila ovšem též kútná plachta vyšitá červenou přízí a proložená někdy pruhem prolamovaným nebo síťkovaným.

Dětský kroj až do třetího asi roku skládal se »ze šateček« s rukávcovitými rukávky, vždy barevných, a z »če-pičky«, různě pentličkami vyzdobené.

5. Kroje lašské. Způsob oděti lašského oddělili jsme tuto od valašského, protože jednak je mnoho v něm od pravého valašského odchylek, jimiž blíží se ke kroji těšínskému, a pak že vůbec oddělujeme od Valašska ty kraje, kde přízvuk polský i krátkost samohlásek je význačným pro nářečí, jež »lašským« zoveme. Kraj ten začíná u Star. Jičína a rozšiřuje se přes Hodslavice, Veřovice, Frenštát, Kozlovice až po Ostravici. Co odtud na Moravě na sever, to vše zoveme Lašskem. Na výstavě bylo Lašsko znamenitě zastoupeno figurinami v oddělení valašském, jak jsme již při stati o krojích valašských poznamenali. Rázovité »odrůdy« kroje lašského jsou bemacký (z Bernartic u St. Jičína) a veřovský (z Veřovic) u Frenštátu. Kroj kozlovský více valašskému se podobá než tyto. Že kroj lašský juž ve století minulém byl rázovitým, ukazují dva pěkně zachovalé obrazy votivní od Volného v Příborském farním chrámu Páně. Jsou to obrazy sv. Isidora a sv. Getrudy, z polovičky minulého století, kde ve svěčném úboru soudobém jsou nejen mě-šťáci, než i venkované i horalé. Sv. Getruda, jako selská dívka, zcela pěkný má kroj venkovský — lašský, veřov-skému podobný.

Vzpomenutý kroj bernacký nosíval se za starodávna (v letech asi třicátých tohoto století) nejen v Bernarticích u Jičína, nýbrž i v okolních osadách a to nejen českých, než i německých. Německé osady tu přichytly se kroje lašského nejen pro jeho svěčnost než i proto, že v nich pudem ještě zachována náklonnost slovanská k barvám živým a pestrým.

Ženský kroj byl tu takový: Střevíce mívaly děvčata i ženy černé s modrými nejčastěji mašlemi a punčochy červené. Sukně byly různě barvené, u starších žen tmavší ovšem, vždy ale dole s pruhem 10—15 cm širokým jinobarevným. Fěrtůšky světlé nebo tmavé, častěji cele neb na spodu vzorkované. Kordulky byly hluboce vystřižené, brokátové nebo aspoň květované s portami stříbrnými. Rukávce měly nadmuté rukávy s dosti velkým obojkem a velmi velikými, vyšívanými neb prolamovanými a po kraji dírkovanými »taclemi«, jež barevnými stužkami se v nadloktí zavazovaly. Pod obojkem začasté přes prsa — zastrčen jsa za kordulku — překřižoval se ještě červený lipský šátek. Na hlavě nosil se velký bílý šátek rozmanitě vyšívaný a pod bradou volně zavázaný, tak že cípy jeho hluboko k pasu visely. Ženy vdané mívaly pod ním fialový čepec, s kulatou zádí, který v předu bylo viděti, a nosily různé kabátky s rukávy u pěstí úzkými, ano i kožíšky krátké na zimu.

Mužové mívali obyčejně žluté koženice nebo černé nohavice do bot, červenou neb modrou vestu s málem knoflíků až po krk zapjatou, dlouhý, bledě modrý šosatý kabát s velkými výložky a rovněž malým počtem plochých knoflíků z předu a u kapes. Mládež nosila též krátké černé kabátce s límcem vysokým. Na krku byl vždy šátek, černý nebo barevný. Hlavu kryl vysoký, ne příliš širokostřechý klobouk, zřídka kdy, vlivem nejspíš německým, zelenavý kašket se stínítkem nahoře černým, vespod zeleným.

Mnohem rázovitější jest kroj veřovský, alespoň ženami dosti dobře ještě zachovalý. Mužové juž po většině odložili svoje černomodré soukenné nebo všední bílé (huněné) nohavice na lýtkách haklíky upjaté obyčejně jediným »puntem« (kapsovitým ošněrovaným bočním otvorem) opatřené. Také juž nenosí více košil po způsobu valašském upravených, ani širokánského na tři dlaně opasku, ani červeného »brucleku«, se žlutými »kyčemi« a černomodré kabátky, t. zv. »župky«. Vysoký klobouk homolovité, nahoře rovné formy s pentlemi a aksamitovými šňůrami, za nímž mládenci nosívali i tři »fábí péra«, jen stěží někde pohozený najdeme a rovněž známé aksamítky s tchořovinou na okolku. Jen »župici« zelenou, do půl lýtek sahající, kabátovitou dotrhává tu a tam některý stařík, co v mu ném věku svém na slavnosti v ní chodil a co měla výložky červené, dnes juž sotva znatelné. Knoflíky byly jedny kulaté, druhé ploché na ní a bílé. Též kožichy krátké nebo dlouhé se dotrhávají a jen »kopýtce«, papuče z bílé huně, dosud často v zimě se nosí vedle vysokých obvyklých bot.

Za to ženská část, hlavně o slavnostech, ráda se vystrojí do pěkného kroje a stařeny dosud vychloubají se svými »kromrážkami«*) v nichž se vdávaly. Kromrážky jsou sukně asi do lýtek sahající, nejčastěji z červené vlny utkané, drobně vrapované, dole na dlaň modře lemované a nahoře k živůtku damaškovému, na předu sešněrovanému přišité. Živůtek, lemovaný a zdobený zlatými nebo stříbrnými, asi 4 cm širokými portami, úplně podoben jest živůtkům těšínským, jest hluboce čtyřhranné vykrojený, tak že z předu na zad jen jakoby šle z porty se táhnou. I vzadu jest vykrojený a má ve výkrojku špičku vystupující. Ke kromrážce patřila modrá »kasánka« (zástěra) a rukávce s velkými »taclami« a rukávy nadmutými, ale nepříliš velkým »kréslem« (obojkem). Na chladnější dny nosívala se krátká »župka« z bílého flanelu. To vše byl šat zdavkový. Odpůldne svatební nastupovalo již obecné roucho: »leknice stienká« (tenká sukně) černá s modrou pantlí jako kromrážka s živůtkem červeným, soukenným, téže formy a výzdoby jako u živůtku kromrážky, anebo i zelená mezulánka. Župka k tomu byla černomodrá se žlutými knoflíky.

Na hlavu dala se bílá »šatka« s červeným a žlutým vyšíváním a přes ramena přehozen bílý »ubrus«. Ostatně nosily se šátky na hlavu (děvčata mívala obyčejně hlavu »holou« a vlasy v lelík dolů visící spletené) i krajové (bílé