k ní vzato z nejbližšího okolí a hospodář byl sám jejím stavitelem. Obyvatelům jejím poskytuje okolní půda vše, čeho potřebují; jedna část půdy oseta obilím dává chléb a odpadek pro skrovný dobytek, druhá část poskytuje brambory, druhdy i ovoce a zeleninu, třetí pak pastvu a zásobu píce na zimu. A všechno to hospodář se svou rodinou dílem spotřebuje přímo a k tomu účelu si také spracuje, buď nepřímo, skrmiv přebytek dobytkem, jenž zase poskytne mu mléko, máslo a sýr rovněž pro domácí potřebu. Všechen odpadek zůstává tu pohromadě, aby upotřeben byl k po-hnojení okolní půdy. Toť nepřerušený koloběh hmoty, i ve skrovných těch poměrech vzor hospodářství, které samo sobě stačí.

Tento prvek byl základem rolnických sídel i jinde. Vzrůstající rodině nestačil však původní skrovný prostor, zvětšila se rozloha vzdělávané půdy, zvětšila i rozmnožila se stavení obytná. Jest známo, že příslušníci rodiny zůstávali pohromadě, že vyvinula se rodina patriarchální či zádruha, již nám na výstavě představilo čičmanské gazdovstvo.

Jak hospodařila zádruha na pozemcích svých, tak potom, když zádruha vymizela, hospodařila celá obec — či dědina, a jaká řemeslná práce v rodině takové se prováděla, takovou pak i po různu sledovati lze v dědinách u jednotlivých příslušníků obce s tím rozdílem, že jedno zaměstnání častěji a pravidelněji, jiné zase řidčeji se vyskytuje, jak to právě potřeba celku kdy kázala.

Orání nákolesníkem v Prachensku.

Modeloval Čeněk Vosmík. — Fotografie J. Vilíma.

Již v zaměstnání členů zádruhy stopovati možno zárod celé řady důležitých řemesel a odvětví průmyslových. Z těch později mnohá samostatně se vyvinula a od zemědělství odloučila, jiná však až do dnešních dob v rukou rolníka se zachovala.

Nejsou věru vzácny příklady, že i dnes ještě rolnická rodina z obilí mouku si mele (na Valašsku), že z vlastního lnu plátno tká, z vlny hůni připravuje, ze dřeva nářadí a nábytek robí, že si oděv a obuv samostatně pořizuje, že z plodin svých víno, líh, olej a jiné látky připravuje atd.

Zvláště tam, kde nestačila půda obživě usedlíků, zmohutněl národohospodářský prvek, jak jsme jej výše poznali, přidružením i jiných živlů výrobních. Hospodáři nezaměstnávali se jak onde kromě rolnictví jen tím, čeho domácnost vyžadovala, nýbrž jali se pracovati pro vývoz: vyráběti dílem nadbytek výrobků zemědělských okupací rozsáhlejších pastvin, dílem i průmyslových, s nimiž jako obchodníci cestu do světa nastoupili. Představitelem takového mohutnějšího prvku národohospodářského byla na výstavě usedlost i dědina valašská.

Pasekář valašský i zámožnější gazda jsou aspoň po jistou dobu i průmyslníky a četní z nich i obchodníky, odcházejíce do světa buď jako plťaři (voroplavci), buď s putyrou (krosnou), naplněnou výrobky salašnickými, či s »taligou«, plnou výrobků dřevařských.

Než jako onen drobný prvek stačil sám sobě, tak i tento mohutný prvek dědiny valašské tvoří v sebe uzavřený celek, jenž všechnu potřebnou surovinu vyrobí žádné nedováží, všechnu také spracuje, všechny své potřeby svou vlastní výrobou hradí a jedině výtěžkem za vývoz ji doplňuje.

Toť vzor organicky vyvinuté výroby zemědělskoprůmyslové.