Chov dobytka provozován byl českoslovanskými zemědělci po dlouhou dobu způsobem pastevným. Prototyp tohoto způsobu zachoval se v horských krajích moravských a slovenských na salaších, kdež zejména Valachům o dochování jeho do dnešních dob značná připadá zásluha. Tak na př. na Vsacku a Rožnovsku jest nyní ještě na 55 salaší, v nichž ovce přes léto se chovají. S chovem hovězího dobytka již většinou přešlo se k chovu chlévskému, neboť kraje českoslovanské po zrušení velkého množství pastvin dávno již neposkytují vhodnou půdu, na níž by skot přes celé léto mohl dlíti a s úspěchem býti chován. Již v době hospodaření trojpolného byl nedostatek píce, tak že chov dobytka velice poklesl a teprve v posledních pěti desítiletích získáním nových pramenů pícních se povznesl. Nelze se proto diviti, že nebyl tu vychován ušlechtilejší ráz skotu domácího a že původní plemeno vždy více mizí přílivem cizí krve zušlechťovací. Jen v některých končinách podhorských znamenati lze více méně ještě původní ráz dobytka domácího, jako na př. v Pošumaví, Středohoří, na Opočensku a pod. Chov koní byl od pradávna zálibou rolníka českoslovanského, ušlechtění jeho od doby Josefa II. ujímá se sám stát.

Salaš, jak jsme si ji též ve výstavní dědině valašské i v četných modelech prohlédnouti mohli, představuje kus

vzácně rázovitého světa hospodářského. Tu především jest koliba, v níž nocuje bača, správce salaše, s valachy či chovníky, pastevci a hoňáky či ogáry, v níž vaří žinčicu v kotli, nad vatrou (ohněm) zavěšeném na kumháru či hovači, v níž na stolku »komárníku« suší hrudky sýra, v níž i různé jiné náčiní salašnické uloženo, jako gelety (dřevěné dížky bez ucha) na dojení mléka, na kyslé čili žinčici a na pomyje, škopíčky, čerpáky čili mosůrky, dřevěné nádobky z mosoru, t. j. bukového fládru, jež si bača sám, často velmi dovedně a zdobně, vysoustruhuje, masnice či máselnice, nošačky či putny, psík t. j. třínožka jedlová atd. Tu opodál stojí i pajta, malá ovčírna, do níž se ovce před dojením shánějí; ji zastupuje druhdy košár, přenosná ohrada, s níž ovce s místa na místo se stěhují a tak pastvina se po kuse hnojí či košaruje. Na salaši mívá ovce několik majitelů či míšaníků po 16—20 letních neděl. Bača odvádí míšaníkům sýr (po 7—10 librách z dojky) či brynzu hrudkovou; dostává za to výpasku (cent brynzy), něco peněz, kus pole při kolibě na zemáky a pohanku a hnůj z hatě, při odvádění sýra každou sobotu pecínek chleba »přílučku«.

Se zachovalým chovem ovcí v některých krajích moravských a na Slovensku souvisí též výroba hůně, t. j. hrubého sukna, jež lid sám tká z vlny bílých a černých ovcí. Přes to, že i tato výroba stále víc ustupuje výrobě tovární a oblibě modní, shledáváme se dost hojně, zejména v krajích méně porušených, s oděvem z hůně té zhotoveným; používá se jí i k výrobě obuvi — papučí, kteráž na Valašsku znamenitě se rozvětvila. V oddělení valašském přičiněním p. Frant. Šerého pěknými modelky znázorněn byl celý postup této práce a podány i četné ukázky střihů i výrobků, jak si je lid pro svou potřebu robí. Nejvíce papučárů po domácku pracujících jest na Brumovsku, Klobúcku, Frýštácku a Hustopečsku.

Z ostatní výroby živočišné zasluhuje zde zmínky ještě včelařství jako zaměstnání, jež lid českoslovanský již od nepamětných dob pěstoval. Bylo to ovšem včelaření v klátech (dutých kmenech), jak místy ještě i dnes se provozuje. V dědině valašské vystaveny byly přímo imposantní vzory klátů. V nové době i čeští včelaři projevili znamenitý smysl pro zásady rozmyslného chovu a samostatnou výstavkou v oboru výstavy Národopisné dokázali, jak

celá řada našinců vlastními vynálezy přispěla ku zdokonalení a povznesení včelařství; z těch zejména medomet Hruškův nazvati lze v pravdě vynálezem stežejním.

Se včelařením souvisela druhdy výroba medoviny, ve vlastech českoslovanských obecně rozšířená.

Rybářství, zejména co se týče rybničného hospodaření, tak svérázně se v Čechách vyvinulo, že Čechové již ve století XV. a XVI. byli v tom oboru učiteli národů sousedních a znovu svou pověst v té příčině i v posledních desítiletích potvrdili.

V oboru hospodářství lesního, jež v zemích českoslovanských nemalou má důležitost, neměl lid sám tak vydatného účastenství, jako v zemědělství; neboť velmi záhy dostavila se snaha zabezpečiti vlastnictví lesů, kteréž pak vždy více shrnovalo se v ruce jednotlivců velkostatkářů, jichž jménem hospodařili v lesích našich často neschopní činitelé. Lid náš sám byl ovšem klučitelem lesů, v nichž zakládal své osady; po různu podařilo se zachovati vlastnictví původním usedlíkům nebo dědině. Hospodaření samo dlouho obmezovalo se na pouhé těžení lesních plodin t. zv. sečí toulovou, kterou ještě dnes někteří malí majitelé provozují, kdy již dávno na jejím místě zavedeno hospodářství posečné a umělé zakládání porostů. Lid sám kromě dřeva k topení a řemeslnému zpracování těžil z lesa trávu, stelivo, kůru na tříslo k vydělávání koží a pod. Z této těžby pak vyvinula se celá řada různých zaměstnání. Druhdy i zvěř bývala vlastnictvím svobodným a lid dlouho nespřátelil se s obmezením tohoto vlastnictví zejména potud, pokud aspoň majiteli

Forma pernikářská s krojovou figurou XVII. stol. ze Semil.