Z lubu jde pytel se sítem, jímž mouka padá do truhlíku; mlýnec pohání »palečník či palcové kolo« zasahující do »cévy«, připevněné k běhounu. Kolo točí se dřevěnými »kluky« (pacholaty), céva zdvihá se »skládkou« atd. A jako v mlýnci tom prototyp českého složení, tak v sousedu, jenž pro sebe i pro ostatní »kašu« mele, spatřujeme prototyp »pana otce«-hospodáře, jenž mlýn svůj promyslně zařídil na tekoucí vodě. Původní mlynáři byli i staviteli mlýnů (sekerníci) a celé to odvětví výroby samostatně vyvinulo se na domácí půdě, kde až do posledních desetiletí vzdorovalo zdatně cizím vlivům, vzdorovalo potud, pokud neporušen trval zdravý základ, jakým byl jednoduchý a v nejednom směru výhodný způsob spracování suroviny na místě její výroby a pro místní spotřebu.

Pěkný obrázek, jak mlynářský průmysl samobytně vyrostl a rozkvetl na domácí půdě, poskytla i výstavní dědina, v níž i starobylý český mlýn jako nerozlučná součást vhodně byl umístěn.

S pěstováním lnu a konopí rovněž záhy sloučilo se řemeslné zpracování pro potřebu domácí a vyvíjelo se tou měrou, že plátenictví české a slezské získalo v minulých stoletích pověsti světové. Přes to, že za dnešních dob zmocnila se i tohoto odvětví výroba průmyslnická, často po továrnicku provozovaná, přes to, že vlivem soutěže přádelen anglických a zavedením zboží bavlněného výroba tato vůbec poklesla, nevymizelo přece plátenictví zúplna z domácností českoslovanského lidu rolnického, kde ovšem ještě před půlstoletím všeobecněji bylo rozšířeno. V krajích otevřenějších proudu již zúplna zaměstnání to vymizelo a rolníci dokonce i zapomněli starých tradic o pěstování a zpracování lnu, za to v krajinách horských i v Čechách, hojněji ještě na Moravě, ve Slezsku a zvláště na Slovensku jest kolovrat a plátenický stav nerozlučnou součástí zařízení domácího. Zajímavo jest, že vlivem soutěže ujal se lid v některých krajích, jako na př. na Valašsku, i výroby tkanin bavlněných.

Na mnohých místech až do dnešní doby dochovaly se pozůstatky starých zařízení lnářských, jak toho vděčný

příklad poskytuje Humpolecko, kde místy dosud trvají staré pazderny, třecí příkopy neb jámy, a kde i tradice zpracování

rázovitá původní terminologie nevymizely, jako tam ještě původní trdlice, hachlovadla a pod. nářadí lze nalézti. Jinde

najde čtenář dost dokladů, že ku zpracování lnu ať již trhačkami na poli, ať v pazdernách a na přástkách víže se celé

bohatství zvyků národopisně význačných.

Podobně jako s pěstováním obilí, pohanky a lnu spojoval zemědělec českoslovanský i s jinými odvětvími polní výroby zaměstnání průmyslné a dovedl v té příčině i v novějších dobách čeliti požadavkům svého okolí. Vidíme jej tak zakládati jednoduché olejny a lihovary (domácí výroba slivovice na Moravě), s jichž modely rovněž na výstavě jsme se setkali, stavěti sušárny na chmel a ovoce, zřizovati vinné sklepy atd. To vše i ve skrovných mezích, jaké připouštěla podnikavost malostatkářů. Našlo proto nové období rozruchu velkoprůmyslového v rolnictvu českém dobrou půdu pro podnikavost rozsáhlejší v mohutných sdruženích. Žel jen, že nedovedlo si rolnictvo podniky své všude zachovati a na čas proto zrazeno bylo od další horlivé činnosti v tom směru. Než za to obohaceno bylo zkušenostmi, které nezůstanou bez blahodárného vlivu pro další budoucnost.

Několika jen slovy chceme se ještě, pokud se týče výroby rostlinné, zmíniti o ovocnictví. S jakou příchylností lnul ode dávna zemědělec český k přírodě, toho dokladem jest právě, že již v pradávných časech jal se pěstovati při statku svém stromoví ovocné a že již i před tisíciletím ujal se pěstování a aklimatace vinné révy, z teplejších končin přinesené.

V oboru ovocnictví pěstitel českoslovanský dospěl k veliké řadě samostatných, rázovitých odrůd, jež také rázovitými pokřtil jmény, jako hranáč, vejlímek, jablko panenské, malinové, knížecí, fialkové, míšenské, pepáč, soudek, bykanec, kardinál, libernáč, chrostáč, vejduny, zelenáč, pruháč, máslovka, jakubka, václavka, buchyně, chrupka, kru-povka atd. Čeští exulanti mnohé ty druhy rozšířili daleko do ciziny i s dovedností štěpařskou. Český spis exulanta Jiřího Holyka o štěpařství v německém překladu byl vydán; červené jablko štětínské není než původní vejlímek či velínek chocholatý, ve východních Čechách vypěstovaný, rovněž jako gdanský hranáč jest původní náš hranáč český.

Předměty z valašského salašnictví.

Fotografie. F. Dvořáka.