dle toho, jak sám celý zvyk je složitý a významný jest její obsah i forma. Nejjednodušší zvyky vlastně mimo část slovní nic jiného neobsahují, na př. »pozdrav Pán Bůh« při kýchnutí; je-li část slovní složitější, mívá formu rythmickou od jednotlivých přísloví k říkadlům, až k písním. Obsah jest výronem názoru, ovšem názoru onoho lidu, jenž zvyku dal vznik. Celá zkušenost lidu a jeho názory o světě v nejširším významu zrcadlí se nám v jeho příslovích a říkadlech a některých dosti jednoduchých obyčejích; proto velmi trefně nazval své doby Čelakovský svou sbírku přísloví »Slovanské Mudrosloví«.

Podrobné probrání a výklad zvyků, má-li tvořiti pevný celek, týkati se musí lidu téže krajiny a čím okrslek tento je menší, tím lépe. Pak můžeme říci, že máme tento lid vylíčen po stránce zvykoslovné. V krajích sousedních dojista při jednotlivých zvycích najdeme odchylky, a tyto krajové rozdíly opět sluší vyložit, neboť mohou míti příčiny různé; mají jiné styky se sousedy, mají jiné rozdělení obyvatelstva, jiné rozdělení výroby, jinou přírodu lid měl snad jiné osudy, má větší či menší vzdělání, má jinou povahu atd. A chceme-li pak podati zvykosloví celého národa, musíme srovnati všecky shody a rozdíly ve zvycích rozdílných krajů a zvláště jednotlivých kmenů.

Při konkretním líčení zvyků jest ovšem třeba soustavného rozdělení. A tu po našem názoru rozdělili bychom zvykosloví nejprve dle tříd obyvatelstva a sice tak, že bychom probrali nejdříve zvyky onoho obyvatelstva, jež tvořilo původně jádro celého národa, zvyky jeho rozdělili bychom na životní a výroční, při každém zvyku podali výklad o původu jeho a jeho proměnách, o jeho ději, a konstatovali bychom krajové a kmenové rozdíly. Ostatní zvyky tvořily by pak dodatky.

Z veliké důležitosti zvykosloví pro národopis plyne, že nesmí zvykosloví scházeti na výstavě národopisné. Ale vystavování věcí těch má obtíže téměř nepřekonatelné. Strnulé oddělení výstavní má podati děj; toť se vylučuje. Na naší Národopisné výstavě hledělo se odpomoci u veliké míře skutečným provedením zvyků. Provedly se i lesklé slavnosti lidové osobami z náležitých krajů, usadily se celé rodiny do chalupy kopaničárské, do hanáckého gruntu a valašské usedlosti, ty měly žíti po svém a na jejich životě měly se pozorovati zvyklosti každodenní. Mimo to i v jiných budovách dědiny usazeni byli obyvatelé z krajin příslušných, třebas ne celé rodiny, Slováci, Slezané z Opavska, staří manželé od Jaroměře, Chodové (dřevačkář, paličkářka). V zvykoslovném oddělení pak v národopisném paláci umístilo a vystavilo se, co bylo možné: předměty, jichž se při různých obyčejích užívá, popisy, sbírky, obrazy a fotografie jednotlivých výjevů, konečně celé veliké skupiny figurín představující některý děj v určitém okamžiku. Tato látka výstavní byla pak seřaděna dle theorie výše vylíčené. Bohužel že nebyla úplná a že z různých příčin nebylo lze provésti celé oddělení dle rozvrženého plánu. Při popisu výstavy nelze nám ovšem jinak než omeziti se na výpis toho, co vskutku vystaveno bylo, ale vytkneme, co vše ještě bylo v plánu, co vše odpadlo z různých příčin. I přistoupíme ihned k popisu oddělení věnovaných zvykům dle víku lidského, na prvém místě význačné, zlaté době mládí.

»Mudiny« z hadrů.

Pro české dítě byla v oddělení zvykoslovném upravena výstavka hraček, jaké se mezi naším lidem dětem podávají, a zároveň znázornění žití dětského tak jak se upraviti dalo.

Našli jsme tam dítě v kolébce, dítě v choděcí stoličce, dítě v rakvičce; se všemi ozdůbkami, jak dávný, zděděný zvyk je tu děcku podává. Děťátko v kolébce má u sebe kmotrovský zápis, má řehtačky všelikého druhu, od pěkné stříbrné až po prostou dřevěnou, má křestní vínky i čepičky i zastrčenou metličku, jakouž se trestává.

Děťátko v choděcí stoličce oděno jest již v šatky, na krčku má zavěšený fialkový kořínek, jehož žvýkáním má sobě utužovati dásničky. Na ručkách má červené korálky proti »ouřku« či »uhranutí«, a několik stříbrných penízů rovněž na krčku na červené stužce zavěšených svědčí, že děťátko dostalo již »kozu«, že bylo odstaveno a těmito penězi že bohatá kmotra, neb babička tu »kozičku koupila«, dala je totiž děťátku na památku a toto bude je nositi po tolik dnů, po kolik měsíců bylo kojeno (zvyk staroměšťanský). Přes pletený kabátek má děťátko »vodítka«, totiž pás z pevné látky s průramky, od nichž delší šlehy usnadňují matce neb chůvě vedení, pustí-li se dítě po volné prostoře.

Děťátko v rakvičce dřímá tu s věnečkem na hlavičce v rubášku zdobeném mašličkami, pokryto svatými obrázky, zakryto tylovým příkrovem. Kolem nastavěny jsou svíčičky, jaké přinášejí se na dušičky na hrobečky dítek a jaké dítky těšívají. I červeně a různě zbarvené i v sloupečky různého tvaru stočené, jakými se dítky blaží v čas rorátů a vánoc, i prostá »lampička« upravená z košťálu hlávkového, jakou vesnický sirotek stavívá na hrob matičky, jsou zde zastoupeny. Křížek a věneček z palaší zdobí víko rakvičky.