Hudba byla ovšem dle krajů různá. V starších dobách vládly různé druhy dud, fuky, šutky, gazdy atd., později přibrány i jiné nástroje. U nás hlavně housle a píšťala, na Valašsku cimbál a basa.

Kde svatba šla pěšky, šla napřed hudba, za ní ženich s hosty mužskými, pak nevěsta s družbou a starosvatkou, za ní mládenci s družkami a naposled ostatní ženské. Na Valašsku za muzikou jdou hned mládenci s družkami, pak ženich, nevěsta, družbové, svědci a starosvatka a za nimi ostatní hosté. Nevěsta při tom kráčí i do kostela i z kostela po boku ženichově. Jede-li ženich na voze, sedává vedle starší družičky. Pozoruhodný v průvodech těchto bývá zvláštní svatební praporec, který v některých krajinách, jmenovitě kolem Počátek v Čechách, nese starosvatka. Praporce tyto v okolí Počátek byly majetkem obecním a která obec praporce neměla, dlužila si jej od obce sousední. O praporec bývaly zdánlivé spory a jestliže se podařilo svatebčanům praporce nějakou lstí se zmocniti, bylo to starosvatce a ostatním ženám na svatbě k hanbě. Praporec ozdoben byl vyšíváním a vyšity byly scény, jako svatba, milující párek, manželská domácnost a pod. Na Litomyšlsku nosívali před nevěstou svatební kytici, zastrčenou do skleněné láhve, která se při hostině na nevěstin stůl postavila. Kytici opatřovala starosvatka. Po svatbě brávala si ji domů. Exemplář, jaký byl ve výstavě, pocházející z Kam. Sedlišť z rodiny Horákových, ukazuje, že kytice byla vlastně stánek o čtyřech výklencích, do nichž stavěly se figurky. Výklenky polepily se barevným papírem. Z figurek v jednom výklenku je nevěsta bíle oděná s věncem na hlavě a kytkou v ruce; v druhém ženich v úzkých nohavicích a turbanu, s krátkou dýmkou v ústech a ověnčenou holí v ruce; v třetím skupina figurek, prostřed nichž družba; ve čtvrtém paňáca, chovající děcko v peřince. Kolem výklenků vine se kvítí z barevného papíru a chřestící pozlátko. Střecha pokryta jest růžemi, z nichž vystupuje z drobného kvítí udělaná kytka a z této opět vyčnívá zelený podstavec, na němž stojí čáp a drží děťátko v červeném zobáku. Kolem této střední kytice houpá se perlami vyzdobená červená korunka. Dole je kytice opatřena hůlkou, kterou se zastrkovala do láhve.

Po cestě do kostela mohli bychom si prohlédnouti též svatební úbor; jmenovitě nevěsty, družek, ženicha, družby a mládencův, ale vylíčení i vlastního kroje, i všelikých svatebních přídavků (věnečků, pantlíků, šátečků, kytic atd.) náleží do stati o kroji. Cesta do kostela podrobena je pozorování a jednotlivosti všelikými pověrami se vykládají. Prší-li, prší prý štěstí, neboť prší nevěstě do věnečku; jinde zas při dešti se smějí, že nevěsta nemyla nádobí, anebo že ženich rád vyškraboval hrnce. Potká-li svatbu pohřeb, umře do roka jeden z novomanželů. V kostele před oltářem kladla starší družička (někde starosvatka) ženichovi a nevěstě na hlavu rozmarinové vínky, a než snoubenci vstali, snímala je. Kdyby si je dala vzíti, musila by je vyplatiti. Věnečky odevzdávaly se nevěstě, která je pečlivě uschovala; neboť mají prý moc léčivou a vůbec prý přinášejí štěstí. Mezi obřadem opět všeliké podrobnosti pověrečně jsou vykládány; na čí straně svíce více planou, ten dříve zemře; kdo ze snoubenců druhému před oltářem šlápne na nohu, bude poroučet. Mezi ofěrou zpívají se někde na kůru zvláštní duchovní písně, jež asi vznikly kdysi za dob literáckých sborů. Po obřadech blahopřeje se novomanželům, ženich se svědky jde na faru k zápisu a nevěsta se modlí. Na Hané jde nevěsta s nejmladší tetkou do žebráčky, kde kněz, modle se, dá jí do ruky svíci a oděje úvodnicí. Zpáteční cesta z kostela jest ještě veselejší, než cesta do kostela; a zpěvu není ani konce.

Na Slovensku někde (na př. v Halenkově) drží se ženich s nevěstou za ruce, a za žádnou cenu se nepustí. Jednotlivé vozy se předjíždějí, ale často celý průvod musí se zastaviti, neboť jest cesta zatažena. Přes cestu natažen je totiž silný provaz, ozdobený chvojí, a uprostřed visí všeliké věci pro poškádlení, na př. svatební věneček vedle povijanu a dětského pradélka. Někdo ze zatahovačů předstoupí, novomanželům blahopřeje a na konec jim připíjí; ženich musí si volný průchod vykoupiti. Někdy žádají zatahovači přílišné výkupné a pak se stává, že ženich, jsa již připraven na to, provaz přetne šavlí, kterou si tajně přichystal a průvod jede dál bez výkupného. Někde vyběhne naproti též několik maškar, po případě i celé vozy s maškarami, které provádějí různé skotačení. Málo kdy jede se z kostela rovnou k hostině, obyčejně zastaví se celý průvod v hospodě, kamž jim kuchařky často něco pošlou zajíst. Když hostina jest připravena, vzkáže se družbovi, ten rozjařené svatebčany sestaví v průvod a nastoupí cestu k domu nevěstinu.

Svatební oběd ovšem je různý, dle zámožnosti novomanželů. Každý stůl obsluhuje jeden mládenec a nejčetnější jest stůl nevěsty v pravém koutě světnice; tam sedí nevěsta na dvou lavicích, t. j. kde lavice se sbíhají. Po stranách sedí družky, jež nevěstu obsluhují, po případě družka a starosvatka. Nevěsta bere si ze všech jídel první, jen na Hané má před sebou obrácený talíř, a nesmí jísti po celou hostinu. Jídel je veliká hojnost, mimo hosty musí se pamatovat též na hudebníky a na čumící mládež, pro kterou vařívá se sladká kaše. Hosté sami berou si z hostiny ještě vejsluhu. Zahájení hostiny děje se někdy družbovým žertem, že přinese mísu s polévkou a upadne s ní a vtipnými rýmovačkami se omlouvá — místo polévky bývá však v míse jen řezanka, nebo něco podobného. Jinde podávají nejprve talíře se žitem, a do nich vybírají pro ženicha a nevěstu, a každý dárek provázen jest jiným přáním nebo darováním. Dává se jim na boží požehnání, na štěstí, na povijan atd. Naposled dá i ženich a starší družba vysype vše nevěstě do klína. Skutečný počátek hostiny jest modlitba, kterou družba předříkává. Mezi hostinou jest povinnost družby dbát o pořádek, o řádné obsloužení a také o obveselení. Téměř každé nové jídlo uvádí vtipnou řečí. Na konci hostiny vybíralo se ještě na muzikanty, pak přiběhla kuchařka s nářkem, že se popálila a vybírala na léky. Vedle řečí při jídlech poskytovaly látky k vtipům různé přípitky, jež pronášeli ovšem nejen družba ale i jiní svatebčané, zvláště mládenci. V přípitcích často poškádlil mládenec družku, ale tato mu též stejnou oplácela. Ke konci hostiny přinášíval se na stůl veliký koláč (věnec), do jehož středu byly zapíchnuty ratolesti, na nich různé ovoce, cukrovinky, boží milosti a jiné pečivo a květiny, vše pak vyzdobeno řetízky z jeřabiny, z barevného papíru. Koláč uveden je zvláště pěknou dlouhou řečí a každý kousek na něm jest symbolicky vyložen. Papírové řetízky značí svornost, jablíčko připomíná