Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující

Intarsie ze sekretáře bydžovského.

LIDOVÁ PÍSEŇ, HUDBA, TANEC.

@II@2@

Hudební a slovesné umění na každé výstavě má postavení nepříznivé a choulostivé u porovnání s uměním výtvarným. Památkám tohoto posledního obdivujeme se jsouce přímo pod vlivem názoru na věc samotnou, nechť běží o kroje a jejich součástky nebo o stavby a všeliké v nich nářadí a náčiní. Hudba a literatura však předkládati se může na výstavě toliko prostřednictvím písma nebo tisku, a to jen v ukázkách nemnohých, zbavena živého zvuku a ruchu, jimiž podmíněn jest jejich plný dojem umělecký. A přece na žádné výstavě národopisné zpěvy lidu nesmějí býti pominuty, na národopisné výstavě pak českoslovanské byla by mezera tím vznikající přímo nesnesitelná: scházel by jeden z nejvýznačnějších a zároveň nejušlechtilejších projevů lidového života duševního.

Místo, které lidové písni a všemu, co s ní souvisí, vykázáno bylo — ovšem z dobrých důvodů věcných — na naší výstavě, onen nepoměr co do názornosti a působivosti vystavených předmětů ještě zdvojnásobovalo: valná většina všech návštěvníků ubírala se přebohatou, elegantně upravenou sbírkou výšivek, která byla bez odporu jednou z nejcennějších a nejzvláštnějších částí celé výstavy, a kolem velikých skupin v oddělení zvykoslovném, z nichž zejména byla jízda králů pravou attrakcí pro kruhy nejširší, k těm několika skříním, jež obsahovati nemohly nic jiného, než rukopisy a tisky, jež neměly vábiti zevnější umělou úpravou svou, nýbrž jedině obsahem a významem svým a k nimž družilo se pak nemnoho podobizen, map a hudebních nástrojů. Všechno závodění s pestrým, živým, poutavým sousedstvím a okolím oddělení lidové písni věnovaného pomocí okázalejšího, lákavějšího zevnějšku bylo marné; nezbývalo, než postarati se zde, jako v mnohých jiných oborech, alespoň o jakous takous náhradu na stranách jiných. Jednak musila se do popředí stavěti historická a theoretická poučnost této odborné výstavy, jednak musil zde býti podán důkaz neodmluvný, že lidová píseň dosud mezi námi žije, že sběratelská činnost na poli tom doposud je netoliko svrchovaně potřebná, nýbrž i nad míru vděčná, a důkazem tím zároveň podnět k další práci folkloristické v oboru písně, hudby a tance K těmto dvěma hlavním cílům spěla dle možnosti snaha podepsaného pořadatele.

Měla-li však výstava, třeba jen pro užší, zasvěcenější kruh obecenstva, býti konkretním obrazem zdravé životní síly a plnosti těchto uměleckých projevů našeho lidu a nikoliv pouhým abstraktním přehledem bibliografickým, musil původní program výstavní nejedním směrem býti pozměněn a doplněn. Nemohla především vedle sebe zůstati dvě samostatná, proti sobě uzavřená oddělení: Lidová literatura vedle Lidové hudby, z nichž první by zahrnovala i slovesnou stránku písně, kdežto nápěv její náležel by do druhé. Nehledě ani k tomu, že činnost sběratelů a theoretiků našich namnoze, ba většinou obě stránky lidové písně tak spojovala, že jednu od druhé odděliti nelze a tudíž mnohé památky a prameny literární v obou odděleních zbytečně a jednotvárně opakovati by se musily, hodil by se takový rozvrh látky nanejvýš pro poesii a hudbu umělou, nikoli však pro lidovou. Neboť ta vzdálena je sice všeho vědomého, theoretického pravidlování a žádoucí shody mezi slovem a nápěvem písně dochází zcela naivně, bezděčně, ale to děje se jen proto, že sdružení živlu básnického a hudebního v povaze lidu je tak přirozené a ústrojné, tak samozřejmé a nerozlučné, že jinak díti se ani nemůže. Nesmí tedy ani badání vědecké obě tyto stránky od sebe odlučovati, nemá-li nastati tu i tam jednostrannost velice povážlivá. Jen jedné otázky se zde dotýkám: rhytmickým, metrickým, ovšem i prosodickým zásadám písně lidové neporozumí, kdo toliko ve sbírkách tištěné texty o sobě, beze všeho zřetelu k nápěvům rozbírati chce. Nejenom, že pro posouzení celkové stavby formy písňové nemalou důležitost má každé rozšíření její pomocí opakování jednotlivých slov nebo i celých veršů, což ovšem z pouhých tištěných textů nebývá vždy patrno: porovnání těchto textů s nápěvy každým krokem poučuje nás i o tom, že rhytmus písně zpívané namnoze velmi podstatně se liší od rhytmu, kterého bychom došli běžným skandováním veršů pouze mluvených. Který však obou rhytmů je pravý? V kterém obráží se opravdu rhytmický cit lidu? Zajisté jen v rhytmu písně zpívané; vždyť lid vlastně jiné písně než zpívané ani nezná! On lyriku svou nikdy nemluví, nikdy nečte, nýbrž vždy jen zpívá — a to platí ovšem i o epice, pokud ve formě písně se podává. Chceme-li tudíž zkoumati píseň lidovou jakožto živý organismus, jakožto celistvý, jednotný projev uměleckého ducha lidového, nesmíme obě stránky její oddělovati a osamocovati; z požadavku toho plynulo nezbytně, že v soustavě národopisné a tím i na výstavě píseň lidová musí tvořiti zvláštní oddělení, které zahrnuje i slovesnou i hudební podstatu její.

K písni pak zcela nenucené družily se hudba nástrojová a tanec. Lid sice velmi často zpívá beze všeho průvodu; ale jako nezná písně jen mluvené, tak ani neužívá nástrojové hudby bez zpěvu nebo bez tance, obřadu, hry, průvodu atd.,


Předchozí   Následující