str. 230
ani netančí bez hudby a nejraději k taneční hudbě i zpívá. Tato souvislost poesie, hudby a tance, tedy všeho umění »músického«, je sice přirozená a vyskytuje se více méně všude v umění lidovém; ale na doklad toho, jak lid náš souvislostí, ba jednotou těchto svých uměleckých projevů životních jest proniknut, smí zde snad býti připomenuto, jaký význam sám přikládá cizímu slovu »muzika«: obecně rníní jím tanec, při němž arci hudba a zpěv nesmí scházeti — v dokonalé shodě s původním významem řeckým.
Tak vznikla, když odbor literarní k této změně prvotního programu ochotně byl přistoupil, na místě »Literatury« a »Hudby« dvě oddělení: »Lidová píseň, hudba, tanec« a »Co lid čte, píše, vypravuje«, v kterémžto posledním vedle duchovní a světské četby lidu venkovského zahrnuty byly též dramatické hry jeho jakož i nejrozmanitější druhy památek psaných, ovšem i s celou jejich zevnější úpravou a výzdobou; obě tato oddělení pak velmi vhodně umístěna byla v té části výstavy, s jejížto bohatým a pestrým obsahem mají všechny umělecké projevy lidu stálé, nerozlučné styky: ve »Zvykosloví«.
Celkové uspořádání výstavního oddílu lidové písně bylo historické: začínalo nejstaršími zápisy lidových písní (od stol. XV.) a končilo výsledky sběratelského ruchu posledních let, k němuž právě Národopisná výstava česko-slovanská zavdala podnět.
Z minulých století nemáme bohužel žádných sbírek lidových písní tiskem vydaných, jako národové jiní. Ba, teprve v osmnáctém století vzniklo několik větších rukopisných sbírek textů, však bez nápěvů. Co však se nám zachovalo z dob ještě starších, jsou nečetné a ojedinělé, obyčejně také jen nahodilé, příležitostní zápisy; ba kromě vzácných výjimek známe pouze začátky textů z citátů vyskytujících se na místech a při příležitostech nejrozmanitějších. Josef Jireček (v Čas. Č. Musea 1879 a 1881) hlavně z citátů takových uvedl přes 200 starých písní českých, z nichž valná většina jsou písně lidové ve sbírkách novověkých neobsažené, a Č. Zíbrt (rovněž v Čas. Č. Musea 1888) podal k tomu hojné doplňky. Na základě tom bylo možno poznati i dosti četné nápěvy příslušné, a to celé. Zpívalyť se za starých časů bez ostychu a bez pohoršení přemnohé duchovní písně, zprvu latinské, potom i české, dle nápěvů světských písní lidových, kteréžto nápěvy v některých zpěvnících jen citováním prvních slov světského textu se naznačovaly, v jiných však notami plně vypisovaly. I poznáváme tudíž nejen tyto nápěvy samotné, ale zároveň i zajímavé odvěké styky mezi zpěvem světským a duchovním. Hned první skříň oddělení toho byla věnována ukázce tohoto druhu: obsahovalať nápěv »Čížku, ptáčku zeleného peří«, stopovaný od konce XV. století až do dnů našich. Nejstarší zápis notovaný s latinským textem adventní písně marianské zastoupen byl snímkem dle rukopisu Pražské universitní knihovny, pak následovaly české zpěvníky rorátní, psané i tištěné, do nichž nápěv ten s rozličnými texty přešel, dále rukopisný kancional Benešovský z druhé polovice XVI. stol. (majetek Varhanické školy), v němž nalézají se neméně než čtyry rozdílné čtyřhlasé úpravy tohoto nápěvu, tištěné kancionaly Lomnického (Písně historické 1595), Řešátkův (1610), Bratrský (1615), Svatováclavský (1764) a konečně snímek dle Sylvanových »Žalmů kajícných« (1571) obsahující variant melodie té. Důkaz pak, že nápěv této světské písně lidové s textem duchovním podnes ještě se zpívá v chrámech českých, katolických i protestantských, poskytly vyložené zároveň Lehnerovo vydání nedělních Rorátů (1883) a nejnovější evangelický kancional (1889).
Z řady dalších světských písní, jež byly na ukázku vyloženy v skříni druhé, většinou opět ve snímcích dle nejstarších zápisků a zároveň v přepisech moderních, uvádím toliko dvě z XV. století: píseň »Proč kalina v struze stojí«, jejíž varianty podnes mezi lidem českoslovanským žijí, a jinou »Hej, nejezď Marku, utoneš«, dle jejíhož nápěvu zpívá se jedna z nejrozšířenějších lidových písní duchovních »Minula noční hodina«. Že hned zde k lidové písni světské
Dle fotografie Otty Večerníka, člena K. Č. F. A.
