přistoupila také píseň duchovní, již představoval malý výběr psaných nebo tištěných zpěvníků starších i novějších, katolických i evangelických, stalo se nejen pro tyto zevnější styky mezi oběma, totiž pro přejímání nápěvů, nýbrž i z toho důvodu vnitřního, že též samostatná, původní píseň duchovní, pokud pro zpěv obecní určena byla, mívala u nás rozhodnou povahu lidovou, ba nezřídka přímo z lidu samotného vycházela. To ovšem plyne ze zvláštní podstaty onoho velkého, hlubokého hnutí náboženského, jímž po několik století ovládány byly děje našeho národa.

Tři následující vitríny věnovány byly sběratelům a vydavatelům lidových písní českých, moravských a slovenských od počátku tohoto století až do doby příprav pro Národopisnou výstavu, jakož i literatuře o písních těch. O naprostou úplnost bibliografickou ovšem zde nikterak neběželo; neboť čím bohatší bývá material, tím nesnadněji pořizuje se obraz přehledný a obecně působivý — nehledě ani k tomu, že některé sbírky starší (na př. Kolárovy a Šafaříkovy Světské písně lidu slovenského od r. 1823 vydávané) staly se již takovou vzácností, že nepodařilo se jich získati. Přece však bylo možno postihnouti alespoň většinu nejdůležitějších a nejzajímavějších zjevů na poli tom a předložiti i leccos méně známého, ba docela nového. Bibliografie lidové písně českoslovanské podána jest nejnověji drem. Č. Zíbrtem (ve spisech České akademie, 1895) s takovou zevrubností, že mohu se zde obmeziti stručným náčrtkem.

Nejstarší rukopisná sbírka písní s nápěvy je datována 1820 a pochází ze Sadské (nyní majetek p. Jar. Hrubého). Titul začíná »Staré světské písně pro pamět sepsané, abychom o předkách našich věděli, jak v bázni Boží veselí bývávali« a poučuje nás dále, že přičiněním (a nákladem) Jana Němečka, »cís. král. komisaře města Sadské a direktora společnosti muzikářské« sbírku tu sepsal Jan Tadeáš Plaček »v chudém domě obývající« a notoval učitel Václav Picek, a konečně že skvostný opis odeslán byl k císařskému dvoru do Vídně. Sbírka ta obsahuje 87 písní (o 17 více než skvostný exemplář vídeňský) skoro vesměs lidových, a pouze u několika málo schází nápěv. Toť první krok, jenž ostatně zdá se souviseti s druhým a sice úřadním. Na pokyn z Vídně (od Hudební společnosti daný) ujal se sbírání lidových písní v Čechách tehdejší nejvyšší purkrabí hrabě Fr. Ant. Kolovrat-Libštejnský a material od krajských hejtmanů pomocí učitelů a jiných hudebníků nasbíraný odevzdán Janovi z Rittersberka, aby jej k tisku upravil. Vedle tohoto dle krajů uspořádaného rukopisného materialu, obsahujícího skoro ke třem stům českých (a nemnoho německých) písní a tanců lidových, vystavena byla ovšem i sbírka tištěná, vydaná 1825 s dvojjazyčným titulem »České národní písně« (notový svazek s 300 nápěvů českých, 50 německých písní a 50 tanců s příslušným svazečkem textů). Přes všechny nedostatky své má sbírka ta veliký význam pro nás tím, že hojností svou rozevřela poklad netoliko poesie ale 1 hudby lidu českého.

V letech 1822—1827 vydával F. L. Čelakovský ve třech svazečcích »Slovanské národní písně«; českých textů je celkem 190, ale nápěvů jen 11 vedle 7 moravských. S pominutím pokusů méně závažných budiž uveden ještě vážný krok ku předu, jejž 1831 —1832 učinil přítel Čelakovského, J. Vl. Kamarýt dvěma svazečky »Českých národních duchovních písní« (bez nápěvů).

Konečně v letech čtyřicátých ujal se věci Karel Jaromír Erben s velikou horlivostí i opravdovostí. Jím vydané tři svazky »Písní národních v Čechách« (1842, 1843 a 1845) obsahují 524 písní, tedy málem dvojnásobný počet sbírky Rittersberkovy. Avšak Erben v dalším sbírání sám pokračoval a od jiných podporován byl tou měrou, že nová soustavná sbírka »Prostonárodních českých písní a říkadel« roku 1864 vydaná vzrostla mu na více než trojnásobný počet, t. j. přes 1700 písní, nehledě k přehojným variantům. V těchto obou sbírkách otiskl Erben pouze texty; ale r. 1844 počínaje vydával (po svazcích 100 čísel obsahujících) i nápěvy, a to ve spolku s J. Pavlem Martinovským, jenž pořídil k nim velmi pěkné klavírní průvody, a roku 1862 uveřejnil 811 lidových nápěvů zvlášť, bez průvodu. Pokrok Erbenem způsobený je veliký, a to nejen co do množství písní a co do kritické pečlivosti celé úpravy, textů i melodií, nýbrž také co do praktické účinnosti jeho sbírek, v letech čtyřicátých i šedesátých. Zajímavá je také topografie písní z obou textových vydání Erbenových, jejímuž znázornění sloužily dvě podepsaným navržené velké mapy Čech: Sbírka v letech 1842—1845 vydaná obsahuje material v užším, důvěrnějším kruhu získaný, nejbohatším zdrojem bylo tudíž na západě Berounsko, rodný to kraj choti Erbenovy, na východě pak Královéhradecko a Bydžovsko (s Jičínskem), z jejichž rozhraní sběratel sám pocházel. Později však naskytla se Erbenovi mnohem rozsáhlejší příležitost ku sbírkám vlastním a také rostoucí zájem na písni lidové rozšířil sbor pomocníků tou měrou, že přese všechnu nezbytnou nahodilost podobných podniků topografický výsledek vydání z roku 1864 shoduje se celkem dosti dobře se skutečným stavem věci potvrzeným i za našich dnů přípravami k Národopisné výstavě: lví podíl na písních našich vůbec mají kraje šumavské, především Práchensko a Klatovsko s Domažlickem, ve východních Čechách vévodí zase Hradecko s Rychnovskem.

Zde slušela zajisté vděčná vzpomínka i přispívatelům Erbenovým; proto vyloženy ukázky z jejich korrespon-dence sbírání lidových písní se týkající. Mezi těmi přední místo zaujal Josef Roštlapil, farář v Dobrušce (později v Opočně), jenž od samého počátku sběratelské činnosti Erbenovy byl jeho nejhorlivějším pomocníkem. Pro vydání pak nápěvů s průvodem klavírním nemohl býti nalezen lepší spolupracovník než Jan Pavel Martinovský, kněz řádu premonstrátského, k němuž Erben přilnul srdečným přátelstvím, vyznívajícím prostě a nelíčené z těchto veršů, zapsaných na rubu fotografie z r. 1868, společné to podobizny Erbenovy a Martinovského: