Jestliže sbírky české docházely téměř ze všech krajů království, z Moravy vynikla valně největším počtem písní především střední její část. Nejčetnější sbírka písní (se 171 nápěvy) přišla z Heršpic u Slavkova od p. Jana Rousa; k té pak družila se jiná z Brněnska, pořízená pí. Frant. Kyselkovou v Ořechově. Tento poslední příspěvek, obsahující přes sto písní s nápěvy, i tím byl zajímavý, že provázely jej podobizny obou starých, 661etých zpěvaček, Margity Pavlíkové z Ořechova a Růžkové z Bohonic (nedávno zemřelé), jejichž pamětí zachovány jsou nám všechny tyto zpěvy nikde dosud neuveřejněné. K tomu pak přičísti sluší přes dvě stě nápěvů tanečních, na nichž mají svůj podíl všechny kmeny moravské, jakož ovšem i to, co psaného neb tištěného vyskytovalo se v odděleních krajinských.

Zběžný přehled tento uvádí vždy pouze počet nápěvů, poněvadž ten snadněji dá se zjistiti nebo alespoň odhadnouti, nežli počet textů. Hledíme-li však k tomu, že z veliké části k jedné melodii podáno textů více a že kromě toho nasbíráno i hojně textů bez nápěvů, kdežto s druhé strany arci zase mnohý známý text zapsán byl jen pro nový nebo odchylný nápěv svůj, můžeme směle tvrditi, že národopisnou prací výstavu připravující poznali jsme přes dva tisíce textů, variantů a doplňků dosud netištěných.

Jest na budoucnosti, aby z bohatství toho těžila ve prospěch vědy národopisné. Dnes bylo by předčasné, činiti na základě materialu příliš rozsáhlého a právě proto jen z menší části zevrubně prohlédnutého, celkem však úplně nesrovnaného, určité výroky a vývody. Ale ku dvojí věci budiž zde alespoň vzhledem k písním českým stručně ukázáno. Co nápěvů se týká, konstatovali právě ti dva sběratelé, kteří největší sbírky pořídili, p. Kuba na Šumavě a p. Kořízek v Krkonoších, že neshledali ani jeden nápěv v moll; jelikož pak ostatní sbírky nález ten nevyvracejí, nýbrž celkem jen potvrzují, možno říci, že naši lidovou hudbu žijící rod tvrdý opanoval již úplně. Druhá zkušenost týká se i nápěvů i textů stejně. Ukázalo se, že třeba dosti četné zápisy téže písně jen zřídka dokonale se kryjí, že naproti tomu často značně se rozcházejí slovem i notou, ba že někdy i píseň nejznámější a nejrozšířenější netoliko s odchylným, ale i docela jiným, dosud neznámým nápěvem se vyskytuje. Jestliže na příklad v Domažlicku zpívá se »Červená růžičko, proč se nerozvíjíš?« trojí rozličnou notou, která s nápěvem obecně známým nemá nic společného, jestliže melodie »Osiřelo dítě« v okolí Nymburka nebo »Žalo děvče, žalo trávu« (ovšem s textem »V Černovicích v hustém lese«) v Říčanech a ve Varvažově odchylují se od nápěvů Erbenových velmi podstatně, jestliže v hojných případech nová nota objevuje se nám jako přechod mezi dvěma již známými, a jestliže konečně podobné zjevy pozorujeme i na textech, pak zajisté smíme v tom spatřovati důkaz, že v lidové písni naší přes všechno kvantitativní ubývání nikterak není ještě té naprosté ztrnulosti a neplodnosti, která věští úplné zaniknutí a která, zejména pokud o Čechy běží, ještě nedávno skoro obecně byla předpokládána — namnoze i od těch, kteří mezi tím úspěšnou svou činností sběratelskou nejvíce přispěli k vyvrácení jejímu. S tohoto stanoviska také není význam nasbíraného materialu ztenčen tím, že jen z menší části jsou to písně zcela nové, většinou pak varianty vzdálenější nebo bližší. Neboť pro hlubší poznání lidového zpěvu a zejména jeho dějin jsou právě varianty pomůckou zvláště vítanou, ničím jiným nenahraditelnou. Tato jejich důležitost byla sice v zásadě vždy uznávána, ale v podrobném badání těžila z ní důsledněji teprve literatura novější. Konečně ještě poznámku o nápěvech českoslovanských vůbec: nově nasbíraný material shoduje se plnou měrou se zajímavou zvláštností pozorovanou na všech našich sbírkách starších, že nápěvy začínají z pravidla na první těžké době taktu, t. j bez před-taktí — výjimky jsou tak vzácné, že takořka mizejí. Souvisí to nepopiratelně s přízvukem mluvy; spočíváť on v češtině vždy na první slabice slova nebo i skupiny slov, tak že tvoří rhytmy sestupné.

Literatuře o českoslovanské písni lidové jakožto nezbytnému doplňku výstavy v hlavní věci historické vykázána větší část jedné skříně, jejíž ostatek zabraly některé ukázky starších a novějších vydání, úprav a illustrací písní z jiných sbírek již známých. O úplném přehledu toho, co o lidovém zpěvu dosud psáno, arci nemohla býti řeč; již proto ne, že převážnou většinou dělo se to v časopisech. Nezbývalo tudíž, než spokojiti se s hlavními stanicemi v rozvoji tohoto oboru. Jest přirozeno, že v první řadě stojí zde úvahy sběratelů a vydavatelů samotných, obsažené v předmluvách sbírek jejich; ze starších vynikající místo bez odporu náleží v příčině té Erbenovi, jenž vzácnou měrou spojoval porozumění básnické stránce se zdravým smyslem hudebním, z novějších pak Bartošovi, jenž kromě četných spisů jiných zvlášť zevrubně o předmětu tom pojednal ve statích ku sbírce z roku 1889 připojených, k nimž po stránce hudební přispěl mu Leoš Janáček jakožto znalec lidové hudby moravské. Mezi nejstarší studie mimo vlastní kruh sběratelů vzniklé patří bez odporu zajímavé »Myšlenky o slovanském zpěvu« v »Literární příloze k Věnci«, prvním to hudebním časopise českém z r. 1843, od Ludvíka z Rittersberka (syna shora jmenovaného vydavatele písní českých z r. 1825) a téhož další pojednání v Časopise Musea Českého roku 1846, jakož i příslušné části známé knihy Ludevíta Štúra »O národních písních a pověstech slovanských« (1853). Podrobné studium formalní stránky nápěvů lidových započal hlavně Jos. Leop. Zvonař několikerými delšími statěmi rozličných časopisů v letech 1859—1865. On, jako před ním již Erben a j. v., pokoušel se zároveň o to, nalézti se svého stanoviska jakousi niť historického rozvoje; ale bezpečný podklad scházel snahám těm, pokud Jos. Jireček nepoukázal k cestě, kudy zejména badání hudební dospěti může alespoň k částečnému poznání minulosti našeho lidového zpěvu, spočívajícímu na znalosti nápěvů samotných. Podepsaný na př. konstatoval téměř padesát lidových nápěvů světských XVI. století, jichž 36 roku 1892 uveřejnil. Věc tato vyložena jest již úvodem. Čím více pak šířilo se studium české literatury vůbec a čím více rozvíjelo se í naše písemnictví hudební, tím častěji obracela se pozornost i k lidové písni, zvláště když také umělci naši jali se z ní těžiti. Dále sledovati literaturu tu není však účelem této stručné zprávy, která na konec pouze zaznamenati musí, že osvěžením sběratelského ruchu v letech devadesátých dostalo se zároveň značného nového popudu vědeckým snahám theoretickým i historickým v tomto oboru. —