Posílají se opět noví poslové, ba i vozy zapraženy, aby pro královnu jely. »A vy pacholci malí i velcí, drobnou sečku řežte, koně dobře češte, s královnou jeďte. A vy voziče, spravujte biče — koně zapřahejte, vozy vytlačujte — pro paní jeďte.«

Tu konečně přichází kýžená královna — jaro, a pomalounku se blíží; jest chromá, celá polámaná, což též královna pod praporcem kulhavým tancem naznačuje. Také jest chudá, nemá střevíců, nemá šátku, královničky musí pro ni žebrati a mezi tím zpívají:

Myslím, že vším tím naznačuje se skoré jaro, jež přichází pomaloučku a nemá ani zeleného hávu, ani květů pestrých. Konečně zvítězí síla vše oživující. Král ovívá šátkem hlavu pokleknoucí před ním královny a hned stojí tato před ním již ve zlaté sukýnce a jen do ní sáhne, již dary rozdává, jak následující královnická píseň naznačuje: »Pěkná, pěkná králka stojí — v zlatinké sukničce chodí — jen do ní sáhla, groš z ní vytáhla. — nám ho dala.«

Tím naznačuje se vítězství slunce, pod jehož vládou odělo se jaro v pestré roucho úrody a počíná rozdávati své první dary.

Tu konečně královničky, mávajíce vrbovými pruty nad hlavami, zpívají písně: »Vrby se nám zelenají — na dvě strany prokvetají — radujme se, veselme se.«

Co se tanců královniček týče, vyznačují se vážnými pohyby a poklonami, mají i esthetickou cenu; jsouť uspořádány dle zákona, který nedovoluje nelad pohybů a obrazů, a mnohé z nich mají význam vztahující se k oslavě bohů. Tak tančí se mezi jiným trojhran, který byl u Slovanů symbolem, dále opisuje se v tancích králenských jednoduchý kříž v kole; ramena jeho na příč i délce naznačují se vážnými poklonami. Kříž sekáčový (svaz a souvaz) tančí královničky při písni — »cib, cib, cibulenka«. Znaménko to u Slovanů značí blesk a oštěp a jest podnes uznáváno za ochranu proti zlým duchům. Sekáčový kříž nalézá se zhusta na praehistorických předmětech, společně s kruhem slunečním a též ve vyšívání jihoslovanském a ruském se hojně vyskytuje. Dále objevuje se v tancích těch osmicípá hvězda, která zdobí ve vyšívání slovenském i chorvátském stylisovaného kohoutka, vyšitého na kútních starých plachtách.

Při tancích lidových zvláště zamlouvá se zvyk u Valachů a Slováků oblíbený, že tancující hoši ponejvíce před-zpěvují hudebníkům první sloku písně, kdežto další sloka se jen tančí; tímto předzpěvováním si tancující vždy na chvíli odpočinou. Za dřívějších dob nahrazoval si lid slovanský taneční hudbu pouhým zpěvem, jelikož hudební nástroje primitivního rázu nevyhovovaly požadavkům tance. Doposud tančí lid jihoslovanský a na Rusi pouze při zpěvu, nejvíce bez průvodu hudebních nástrojů.

Zvláště vášnivé jsou některé prastaré tance valašské a slovenské, kde tancující hoch od dívky se oddaluje, k zemi se přikrčí a koleny země v rhythmu se dotýká neb vysoko vyskakuje, by v nejbližším okamžiku zase svoji tanečnici, která kol svého tanečníka krouží, uchvátil ve vířivé točení. Touto vášnivostí vyznačují se některé tance valašské a slovenské, zvláště dětvanské, jež jsme měli příležitost na Národopisné výstavě poznati a které Maďaři za své přijali pod jménem »čardaš«. Reminiscence válečných tanců, které doposud ještě Jihoslované se zbraní v ruce provozují, udržela se též u nás. Na př. ve Stráni u Uh. Brodu o hodech tančí tamější hoši zvláštní tanec »mečový«, majíce v rukou dřevěné meče s množstvím kroužků, kteréž přeskakují, jimi nad hlavami točí a o zem tlukou, při čemž kroužky cinkají a chrastí.

Ovšem neměly nikdy tance význam jen obřadní. Některé doplňovaly mimicky obsah písně (trnaveček s textem: »já mám v levé noze trnaveček, trn«, jiné žertovně naznačovaly činnost řemeslnou (kovářská, ševcovská a pod.). Tanec pozbyl arci během času působností cizího vlivu svého významu, hlavně v městech zabředl do výstředností. Tím se stalo, jak v knize Zíbrtově »Jak se kdy v Čechách tancovalo« se dočítáme, že tance pokládány byly za nemravné, byly zakazovány a proti nim brojeno. Obnova zapomenutých lidových tanců je však velmi žádoucí.

Forma pernikářská z Jindř. Hradce r. 1763.