zajisté nesměla do popředí stavěti píseň a hudbu lidu prováděnou odbornými umělci a do moderního světového ovzduší koncertního násilně přesazenou, nýbrž naopak musila věnovati veškerou péči svou tomu, aby zpěvy venkovského lidu českoslovanského a jeho tance prováděny byly netoliko od výkonných sil nejpovolanějších, t. j. od lidu toho samotného, nýbrž i v celkovém rámci tom, a s tím vším příslušenstvím, s nímž jsou takořka srostlé, tvoříce jednu toliko část většího celku zvykoslovného. I píseň i tanec ocení se plně teprve tenkráte, když poznáváme je živé, t. j. uprostřed svatebních obřadů, při polní práci, při výročních slavnostech, při hrách a zábavách lidu ve vlastním kroji svém volně a přirozeně se pohybujícího. A příležitostí k takovým celým a plným dojmům národopisným, na nichž hudba měla zajisté podíl vynikající, poskytovala výstava, pokud jen možno bylo: vzpomeňme si na skvělé Moravské dny, na Plzeňskou svatbu, na Kralohradecké obžinky, na zmíněnou již návštěvu uherských Slováků.

Tanec jest úzce spojen nejen s hudbou a se zpěvem, ale souvisí i s gymnastikou, jejížto jest důležitou částí. Kdo o lidových tancích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku z úkrytu zapomenutého v poslední době teprve na světlo denní vynesených promluviti chce, třeba aby seznal veškeren život lidu našeho a pak aby vypravil se k jejich porozumění pro klíč na Slovensko. Také jest třeba, aby seznal vlastníma očima způsoby taneční, byť i ne všech Slovanů, tedy aspoň Chorvatů.

Dle výroku Kuhačova jest tanec jedním z příznaků národnosti, jimiž se jeden národ od druhého liší a jimiž se charakterisuje. V pravdě staré tance lidové jsou originelní a svérázné, jest v nich obsažen zvláštní rhythmus od moderního se naprosto lišící, proto umělci hudební nedovedou staré tance naše hudbou sprovázeti, když se řídí nynější naukou hudební. Že mnohé naše tance lidové jsou prastaré a svým původem sáhají až do dob pohanských, jest zřejmo, následkem toho i písně a hudba je sprovázející. Jemné ucho Sušilovo vyslechlo v písních našich—jak sám vyznal — ozvěnu staroslovanského chorálu a rovněž důvtipný zpytatel duševního života Slovanů Štúr kladl původ jejich i původ našich pověstí, pohádek, zvyků a obyčejů v dobu, kdy předkové naši pěstovali kult přírody. Předkové naši uctívali přírodu zpěvem a úcta ta obrážela se v jejich příslovích, pořekadlech, povídkách, pověstech, kouzlech a čarách. Možno v mnohých ještě starodávných obřadech a výročních slavnostech lidu našeho onen kultus přírodní vystopovati.

Též národní tance nesloužily za pradávna u nás toliko ku plesům a zábavám jako nyní, nýbrž tvořily zároveň část bohoslužby jako chorál a jiné obřady, právě jako u jiných národů. Srovnejme jen zprávy o chrámových tancích egyptských a babylonských, o tanci Davidově před archou úmluvy, o bohoslužebných tancích řeckých atd. U nás na př. svatojanské ohně byly spojeny s tanci. Byly to tudíž tance obřadní, které se doposud v některých krajinách slovanských ve způsobě točení se kolem ohně a neb skákáním přes něj udržely. Staří historikové moravští na základě tradic zaznamenali, že na Radhošti a na Perunově u Brna scházívali se druhdy Moravané, kde tančením s pochodněmi v ruce vzdávali úctu tam Radhoštovi, zde Perunovi, vládci hromu a blesku; a dokládají, že svíce, jež se na den očisťování Panny Marie světí a rozžehují a s nimiž pak se koná po kostele průvod, jsou náhradou za dotčené pochodně pohanské a slují »hromičky« a marianský ten den nazván proto »Hromice«. Skořápka pohanská ve způsobe průvodu místo her a tanců a svěcené svíčky místo pochodní zůstaly; ale jádro do ní vložené znamená dle křesťanské nauky Krista jako světlo světa. — Ku Královskému kamenu blíže Velehradu taktéž prý se shromažďoval lid k tancům a hrám, jak tradice mezi lidem se zachovala.

Náš tanec jest z části také příznakem slovanské gymnastiky lidové, s kteréhož stanoviska ho posuzovati přísluší. Slovenský tanec »od zeme« vyskakování a vyhazování tanečnice do výše, pak rozličné tance mužské, jež vyžadují obratnosti a síly, patří k této gymnastice lidové.

Zvyk tančiti při bohoslužbě zachoval se i v náboženství křesťanském, což dosvědčují dostatečně historická data. Uvádím zde jen některá. Při svatomarianských poutích velehradských jmenuje se ještě jistá pobožnost, při které se poutníci po kolenou kolem oltáře plazí, »tancem P. Marie«. Mezi biskupy olomouckými chválí se biskup Petr III. příjmím »Jelito«, který od roku 1380—1387 panoval, jako výborný obřadní tanečník.

K obřadním obyčejům předkřesťanským, spojeným s tanci, patří zajímavý moravský zvyk, zvaný »Královničky«, jejž na Národopisné výstavě českoslovanské vzorně provedly dívky z Troubska, Ořechova a Šlapanic. »Královničky« jest obřad prastarý, jímž pramatky naše oslavovaly jarní obrodu přírody a jarní slunce. Jen mladé a zachovalé dívky směly se obřadu královniček súčastniti. Ověnčené a bíle oděné dívky chodívaly dříve v každé vesnici od domu k domu v době od velikonoc až do letnic, někde jen o letnicích, nebo jen v neděli družebnou. Dívka »král«, která snad představovati měla moc a sílu jaro k životu probouzející (jarní slunce), kráčela v čele průvodu a nesla »máječek«, jehličnatý to stromeček, okrášlený »klebetami«, pečivem »a výdumkami« (vyfouklé vajíčko), při čemž zpívaly: »Neseme, neseme májíček pěkně zdobený« a královničky ohlašovaly tím radostně, že jaro se již blíží. »Královnu«, kterou si dívky ostatní zvolily, měly ukrytou pod praporem, jejž nesly čtyři dívky na vrbových ratolestech přivázaný.

Královničky počínají pak na návsi tančiti vždy dvě a dvě v kruhu kolem královny a krále, kteří pod praporcem také tančí a zpívají: »Vyletěl sokol na zelený bor — a sobě zazpíval, až se háj rozléhal — královnu volal. Královno milá, král tebe volá — abys k němu vyšla, nebyla tak pyšná — sama jediná.«

Královna však nepřichází a vysílá jen posla — což v jiné sloce vyznívá: »Posel zpravoval, sobě namlouval — tu krásnou děvečku, v růži ve věnečku — sobě namlouval.«