hlasu vyššímu »tenkému«) co nejlahodněji v terciích nebo sextách při rhythmu nezměněném, po případě třetí hlas dvojzvuky ty doplňuje v prosté akkordy.

K nástrojům právě jmenovaným druží se pak především basa a cymbál; tento poslední v Čechách takořka již vymřel, v některých krajích moravských však a ještě více v uherském Slovensku dosud jest velmi oblíben. Že do malých orkestrů venkovských vnikaly nenáhle i jiné ještě nástroje moderní, zejména dechové, je přirozeno; ale jen z nejmenší části dělo se to tak, že staly se služebnými hudbě lidové, neboť obyčejně s nimi zároveň přijímány též taneční a j. skladby umělé, lidu docela cizí.

Netřeba dokládati, že k doplnění výstavy této užito i hudebních nástrojů mezi lidem běžných, jednak na stěně v dekorativní skupinu sestavených, jednak ve zvláštní skříni umístěných, a že také skupina figurin zdobících kout, kolem něhož rozkládalo se oddělení lidové písně, hudby a tance, byla dle toho volena: středem jejím byl dudák ze Strakonicka — jímž poukázáno k staré, v našem století novými rysy obohacené lidové pověsti o Strakonickém Švandovi — s houslistou a klarinetistou (viz str. 168.).

Z nástrojů samotných vystaveny byly především dudy obojího druhu, s měchem totiž a bez něho, z nichž první jakožto pohodlnější a dle potřeby i současný zpěv dudákův připouštějící, během času rozhodně nabyl vrchu nad druhým, při němž vzduch do kozla čili temlova vhání se foukáním; pak kromě cymbálu a několika starých nástrojů strunových do skupiny citer náležejících též jakási primitivní jednostrunná basa, známá pod jménem trumariny (=tromba marina) a stejně primitivní třístrunné housle, patrný to výrobek lidový, konečně kolovrátek nebo niněra (kdysi též lyra zvaná), strunový to nástroj s klikou a klávesy, jenž svými stále zaznívajícími tony basovými podobá se dudám, dnes však v rukou hudebníka jest již vzácností téměř neslýchanou. Z lidových nástrojů, které s umělou hudbou nemají styků, sluší uvésti rozmanité píšťaly a trouby pastýřské jakožto zvláštnost nad jiné zajímavou. Bývají ze dřeva a namnoze jsou ovinuty korou (višňovou, březovou a j. v.) nebo lýkem, odkud i někdy samy »lýko slouhovské« se nazývají; druhdy rostou do rozměrů až přímo obrovských: z Olomouce vystavena byla »fujara« (dřevěná trouba s obalem višňovým) téměř plné čtyry metry dlouhá. S jakou obratností a hbitostí lidoví umělci prostými nástroji takovými někdy vládnou, poznali jsme na samém sklonku výstavy, když zavítali k nám Dětvané z uherského Slovenska.

Po krajinských odděleních vystaveny byly ovšem četné hudební nástroje všech druhů, některé z nich zajímavé pro vkusnou ba nádhernou výzdobu svou (zvláště dudy), jiné zase neobvyklým, primitivním tvarem, jako zejména valašské »ochlebky«, housličky to nejprostší práce z přirozeného dřeva. Konečně zvykoslovné oddělení obsahovalo nejeden lidový nástroj, který ovšem má spíše význam obřadní, po případě i žertovný nebo hračkový, nežli hudební, jako hlásné trouby, všeliké řehtačky, bubínky, píšťaly dětské, známá bandaska (též bukal, kobza zvaná) a j. v. Tyto poslední arci jsou již docela mimo hranice oddělení, s nímž nyní jest nám se rozloučiti..

Ale jedné otázky, která dosti často bývala pronášena mezi obecenstvem a dokonce i někdy veřejně se nadhodila, přece nesmíme pominouti mlčením. Ozývalo se totiž přání, aby lidová píseň a hudba, po případě i tanec předváděly se obecenstvu též v četných produkcích koncertních. To na Národopisné výstavě naší nebylo možno: ona

Sbírka valašských hudebních nástrojů a písní.

Dle fotografie F. Dvořáka, K. Č. F. A.