sto, ale jelikož věci té věnována pozornost více literární, než sběratelská, zavládlo časem pevné přesvědčení, že lidový tanec je u nás netoliko na ústupu, nýbrž přímo na vymření, ba že takořka již ani neexistuje. Konečně v letech osmdesátých přátelé lidové hudby znova počali si všímati toho, co lid venkovský tančí, shledali překvapení, že tanců domácích mezi lidem žije ještě dost a namnoze i dosud neznámých, a když v letech devadesátých připravovala se výstava, ruch sběratelský i v tomto oboru mohl se vykázati znamenitými výsledky. Dle dosavadních pramenů uvedl dr. Č. Zíbrt ve své knize »Jak se kdy v Čechách tancovalo« (1895) jména asi 200 českých tanců (vedle 130 moravských a několika slezských i slovenských); na výstavě však předložen byl již seznam 339 jmen takových — při čemž arci podotknouti sluší, že týž tanec mívá někdy jmen více. Zároveň však původce tohoto seznamu, p. prof. Jos. Vycpálek v Táboře, k poznání nynějších dosud živých tanců lidových sám přičinil se měrou vrchovatou. Z vlastní zkušenosti zapsal co do slov i nápěvů a také choreograřicky dopodrobna popsal neméně než 102 tance (a četné varianty), a sice toliko ze dvou krajů, od Rychnova n. K. a od Kocerad nad Sázavou. Vedle něho p. Aug. Hajný v Jíkvi (u Nymburka) nasbíral a popsal 37 tanců. Část obojích těchto zápisů jest i uveřejněna (v »Č. Lidu«). Že co se nápěvů, textů a názvů tanců týká, i četní sběratelé písní, zvyků, obyčejů atd. lecčíms pozoruhodným přispěli, jest přirozeno. Tance moravské studoval se zvláštní oblibou již Bartoš ve sbírkách písní i v rozličných folkloristických statích; r. 1889 vyšla celá řada spisků a hudebnin o »Královničkách«, většinou od L. Bakešové, pak od F X. Bakeše, J. L. Sachara atd. a r. 1891 začaly vycházeti »Národní tance na Moravě« i s choreografickými popisy, sebrané a vydávané L. Bakešovou, Xav. Běhálkovou a L. Janáčkem. V příležitostních publikacích národopisných pak jakož i v pilném sbírání dalším pokračováno a přehled výsledků podala bohatá vystavená sbírka 210 lidových tanců moravských, dle kmenů takto rozdělená: 56 horáckých (38 z Velkého Meziříčí a 18 z Brněnska), 12 slováckých (ze Strážnice a z Velké), 53 hanáckých (z těch 12 z Tovačova), 58 valašských (z Polanky, z Jasenic, Kozlovic, V. Kunčic a Petřvaldu) a 31 lašských (z Bobreku). Buďtež i zde uvedena jména sběratelů: dámy Am. Skřivanová, M. Čermáková, L. Bakešová a Xav. Běhálková, pp. MUC. Kuhl, JUC. Ždárský, Vlad. Vašátko, L. Janáček, M. Zeman a Čapek-Dráhlovský.

Zajímavé jsou styky našich lidových tanců s tanečním uměním světovým, modním. Jako v Čechách zdomácněl svého času i v poslední vísce francouzský menuet (»minet«), tak naopak zase některé z tanců českého lidu vnikly v první polovici tohoto století do širého světa, na př. rejdovák a zejména polka. Tato poslední, jak známo, šířila se od let třicátých až daleko za hranice vlasti naší, brzo pak prováděna jako ballet na jevišti pařížského divadla »Odéon« a stala se tam i oblíbeným tancem společenským. O jejím původu lidovém pochybnosti není; ale mínění rozchází se o tom, kdo pokládán býti má za prvního umělého skladatele polek, tedy za onoho muže, jímž tanec náš do světa se dostal: jedni jmenují jím Josefa Nerudu, učitele ve Vodolce († 1876), jenž složil prý novou notu k tanci, který prováděla poprvé služka Anna Chadimová (později Slezáková) v Kostelci n. L., druzí pak Fr. Hilmara, učitele v Kopidlně († 1881). Není zde místo, šířiti se o podrobnostech této otázky, ani o četných vystavených památkách vzniku polky se týkajících; ale stůj zde alespoň výňatek z vyložené zajímavé vlastnoruční Hilmarovy zprávy, dosud tuším neznámé: »Okolo r. 1830 panovaly v Čechách mezi jinými tanci také Nimra (velmi oblíbený tanec) a Ecossé (kvapík). Nimra, tanec mírný, volný; Ecossé, tanec těkavý, čerstvý. I napadlo mu (Hilmar podává zprávu o sobě v třetí osobě), aby složil tanec, který by byl o něco hybnější, nežli Nimra, ale volnější než Ecossé, pod jménem Polka. V roce 1836 složil jich několik, a jedna z nich — bez jeho vědomí — dostala se do Prahy, kdež byvši hrána na nynějším Žofíně od kapely c. pluku Balambini, převeliké obliby došla pod jménem "Esmeralda-Polka".«

Výstavní oddělení tanci věnované nemohlo ovšem předkládati diváku nic víc, než notové zápisy nebo tisky a spisy o tanci jednající, nanejvýš ještě nějaké vyobrazení; proto také přítomná zpráva obmezuje se touto literarní stránkou, ponechávajíc výklad o vlastním, výkonném umění tanečním stati zvláštní. Pokud běželo o lidovou hudbu nástrojovou, byl zcela přirozeně material literarní ještě mnohem chudší; neboť hudby takové, která by nesloužila buď písni, buď tanci, lid zná velmi málo: kromě pochodů, jichž nejvíce při svatebním veselí bývá užíváno, jsou to hlavně melodie pastýřské a rozmanité výkony trubačů (na př. ponocných), pištců a j., které patří v první řadě do oddělení zvykoslovného, zejména pokud nejsou notovány — a to bohužel stalo se jen v případech velice řídkých, ojedinělých. Hudbu taneční však známe alespoň do jisté míry, a výstava zajisté mezi jiným i k tomu značně přispěla, že se lidové hudbě nástrojové budoucně bude věnovati čím dále tím více pozornosti. V dosavadních publikacích mívala jen skrovné místo. Kromě zmíněných již 50 tanců sbírky Rittersberkovy byly to hlavně instrumentalní dohrávky, výjimkou též předehry a mezihry při písních hlavně tanečních, jež sběratelé uveřejňovali. Teprve Bartoš, jenž nástrojů mezi lidem na Moravě užívaných vůbec rád si všímal, uveřejnil ve sbírce své z roku 1889 některé zajímavé příklady partitur lidového tria moravského, gajdoše nebo dudanára (dudáka) totiž s hudcem a kontrášem (1. a 2. houslistou); v kořisti p. Kubovy výpravy do Domažlicka pak nalézá se celá řada partitur české »selské« nebo »malé muziky«, t. j. dudáka s klarinetistou a houslistou (jakož i hojně houslových nebo klarinetových průvodů ke zpěvu), jichž několik bylo otištěno ukázkou v časopisech odborných (»Č. Lidu« a »Věstníku N. V. Č.«), deset vydáno sběratelem samotným v úpravě klavírní (»Česká muzika«), pětadvacet původních partitur obsaženo bude v nové sbírce českých písní, již chystá Národopisná společnost českoslovanská. Zajímavá a pro lidovou hudbu charakteristická je samostatnost, již si hráči zachovávají při ozdobné figuraci (na Moravě říkají »cifrování«) nápěvu nebo hlasu průvodního: krášlí jej rozmanitě tony průchodními, vedlejšími atd., pranic při tom nedbajíce jednotlivých sebe příkřejších souzvuků a postupů, jen když v hlavních obrysech melodických je mezi nimi shoda. Na stanovisku opačném stojí lid, zpívá-li (ač jen zřídka to činívá) o více hlasech; pak totiž vlastní nápěv provází se obyčejně druhým hlasem hlubším (»tlustým«, jak na př. říkají na Domažlicku, oproti