Čechové nemají ve Vídni té váhy, jakou by míti měli i mohli. Posice české Vídně, po Praze nejdůležitějšího a největšího centra českého lidu, posice Čechů v sídelním městě nemůže být přece našemu celku lhostejnou. Hrabě Harrach (v »Osvětě« r. 1881) hleděl rozpoznati příčinu podřízenosti a neuznanosti živlu českého, proč tak valný počet Čechoslovanů ve Vídni v národním ohledu jen živořil. Číselný poměr toho nevysvětloval a hr. Harrach viděl hlavní příčinu tlaku, jenž na národním vývoji lidu českého spočíval, v dřívějším směru vládních systemů rakouských. Tak se znenáhla vyvinulo veřejné mínění vídenské, dle něhož vše, co českého nebo slovanského vůbec, bylo v klatbě sprostoty a inferiority. Na tomto místě nesluší rozhodovati, byla-li i druhá příčina — vlažnost těch přemnohých Čechů, kteří, dosáhše vynikajících postavení, zapomínají na svůj původ i na svoji stejnorodost s tisíci Čechů ve vrstvách nižších i nejnižších... Dnes ovšem poměry se již mění, že právě ve vrstvách středních přibývá uvědomění národního, den ode dne i politického a to — až na čestné výjimky — bez pomoci intelligence i bez silné pomoci z království.

Ale i tak, přirozeným vývojem, český příliv přistěhovalecký, podporovaný hospodářským zanedbáváním zemí koruny české a protěžováním sídelního města, má a musí mít své následky ethnografické. Hrabě Harrach uvádí již ve »Skizzen von Wien« z r. 1786 poznámku, že žádná rodina vídenská nemůže svůj domácí původ dokázati ve více než třech generacích, že původní obyvatelstvo vídenské (die Originalwiener) vymizelo. Roku 1889 vytkl je v pozoruhodné studii ve víd. obecném kalendáři dr. Arnold Mayer, jsou patrny i v Umlauftově »Namenbuch der Stadt Wien«. Dnes Vídeň není již městem s jednotným rázem německým, spíš na nejlepší cestě k mnohojazyčnému, kulturně bezbarvému Cařihradu. Ale vždy je tu snaha zachovati aspoň německý nátěr a v ní především tajený, někdy až vášnivě propukající odpor proti všemu českému, odpor i protikulturní (v boji o českou školu i české bohoslužby), který projevil se příkladně odstraněním dvou slůvek »NATIONE BOHEMO« s pomníku vynálezce lodního šroubu Josefa Ressla před vídenskou technikou v noci před odhalením pomníku (1863) proti vůli a bez vědomí tvůrce pomníku sochaře Fernkorna, který se proto k slavnosti odhalení nedostavil. K slavnosti vydána ostatně ve Vídni rytina s nápisem původním, (která také s brožurkou na oslavu stoletých narozenin Resslových v Chrudimi r. 1893 vydanou a fotografií osmičlenné deputace města Chrudimě, k odhalení vedenou starostou Klimešem, vystavena ve skříni spolkové).

Než přes to pronikal a proniká i uplatňuje se český živel ve Vídni v různých dobách v různých vrstvách společenských nejrůznějším způsobem, ať v kulturních snahách, na poli literárním a uměleckém, či životem spolkovým, Výstavka naše, která měla v několika skupinách, jak se sám bohatý material přirozeně dle jednotlivých význačných rysů seskupil, podati obraz stavu a života Čechů vídenských, spadala tak již spíše v širší, kulturní rámec výstavy, než jen čistě národopisný. Není tu možno vypočítati všecko, všecky památky české práce, českého umění, starého v knihovnách i obrazárnách, i stavitelského z doby staré i nejnovější, všecky vynikající jednotlivce (ve Vídni narodily se ku př. roku 1820 Božena Němcová, Otilie Sklenářová-Malá, která také svoji uměleckou dráhu ve Vídni počala; ve Vídni jsou pochováni Kollár, Furch, Tovačovský, atd.). To vše, sneseno se vzpomínkami historickými, vzrostlo by v knihu.

Vídeň byla vždy sídlem několika českých pracovníků, jichž jména dobře zněla i dosud znějí na poli literárním. *) Pokud díla jejich vyšla ve Vídni, pokud tedy Vídeň přispěla k rozvoji literatury české, měla znázornit skupina Českých tisků vídenských. Význam Vídně pro literární snahy české a — zde nutno říci — i slavistické vůbec, mohu spíše jen načrtnouti několika jmény. Začínám vojen. akademií v Nov. Městě za Vídní, kde od r. 1752, tedy nejprve, počal se pěstovati jazyk český, do r. 1853 dvěma učiteli, pak jedním. (Ferdinand Menčík v článku Český jazyk v Dol. Rakousích v Památníku spolku »Pokrok« ve Vídni 1888, 14, a Roman Rossel ve »Sborníku Č. d.« 68.) Akademie ta má v historii českého živlu svůj význam. Jedním z prvních organisatorů její jest český šlechtic Fr. Josef Kinský z Vchynic a Tetova, od r. 1781 vrchní ředitel akademie, který znám jest svojí obranou jazyka českého — první — (Erinnerungen über einen wichtigen Gegenstand. Von einem Böhmen 1773), a který také neváhal zjednávati českému jazyku platnosti v životě praktickém Z učitelů působila tam řada mužů v dějinách našeho znovuzrození i dalšího vývoje zasloužilých, a vnesl se z ní kus znalosti češtiny a českého života do vojska, v místa Čechům rozhodně nepříznivá. (Rossel 78.) Kollár píše Burianovi: »Vy stojíte na místě, na němž nám mnoho záleží.«

Jedním z prvních učitelů byl Josef Valentin Zlobický, který r. 1775 povolán za professora řeči a literatury České na universitě ve Vídni (Pelcl v Praze r. 1793), v kterémžto postavení a působení tkví velikou měrou jeho význam (o tom podrobně Menčík 1. c. 15.). Zlobický pilně překládal i zákonníky, z nichž r. 1787 vydaná »Všeobecná práva městská. Díl první« ve skříni Českých tisků vídenských vystavena. Z dalších jmen uvádím jen jména: známý plagiator Šimek, od r. 1827 Matěj Milota Zdirad Polák, tvůrce spíš přeceňované, než nedoceněné »Vznešenosti přírody«, který se později národu odcizil, od r. 1831 po 26 let upřímný Čech i dokonalý učitel Tomáš Burian, jehož velmi dobrý »Ausführliches theoretisch-praktisches Lehrbuch der böhmischen Sprache für Deutsche« (ve vyd. z r. 1839) vedle mluvnic jazyka českého od Konečného, Cebuského a j. vystaven. V záslužném působení Burianově (i v terminologii vojenské) pokračoval jako »řádný professor« Ferdinand Čeniský († 1887), jedna z nejcharakterističtějších postav literárních a českých vůbec. Na Terezianu, vzdělávacím ústavě šlechtickém ve Vídni, byl učitelem svými »opravami« pověstný Jan Václav Pól († 1790).

V době, kdy Pólova činnost docházela náležitého posouzení, přichází do Vídně na studia ve dvorní bibliothece r. 1786 učený slavofil Fortunát Durych, který užívá také bohaté knihovny Zlobického a r. 1795 po desítiletém pobytu