působí na katolické škole, která je po zrušení Vojenské Hranice ve správě státní, kdežto evangelíci (reform.) mají od roku 1861 školu konfessijní (nynější učitel je Slovák); na obou školách učí se česky, maďarština je ovšem obligátním předmětem. Katolíci vystavěli si v Svaté Heleně také kapličku, roku 1878 z příspěvků z okolních osad i z Čech kostelík na podnět a přičiněním p. Schlöglovým, který v něm také, poněvadž osada je od farnosti (v horách obklopena pralesy) na několik hodin vzdálena, cvičení náboženská a v zimě i nejnutnější úkony náboženské obstarává (srov. Prakt. učitel nár., roč. II. 1889 č. 2.). Čechové v obcích těch (mimo uvedené jsou to ještě Rovenská, Schnellersruhe a j.) živí se výhradně polním hospodářstvím, chovem dobytka, zaopatřujíce drůbeží, máslem atd. celé okolí. Na zimu chodí mladší generace do Srbska do služby. (Srov. také Kořenského feuilleton v »Politik« 1885 č. 248.)

Druhou podstatnou část výstavky odboru dolnorakouského tvořila Vídeň. Již samo jméno jest zajímavé. Upozorňuji jen narážkou na velmi kluzké ovšem pole různých etymologických výkladů jména Wien, Vídeň. Nehledě k starším výkladům, že Vindobona obdržela jméno od Vindů či Vendů, t. j. Slovanů (Vindobona = město slovanské), kdežto Šemberovi (Záp. Slované, 230.) v první části toho jména se ozývalo slovanské Vídeň, uvádím výklad, který v nejnovější době (1894) podal dr. Th. von Grienberger (Sitzungsber. der kais. Akad. der Wiss. in Wien, phil.-histor. Classe B. CXXXL., VIII.) Ten odmítá spojení keltického Vindobona s německým Wien, které původně bylo jménem říčky nynější Vídeňky (tak doloženo r. 1211) a odtud přeneseno na město. Grienberger vychází, poněvadž etymologický výklad z německého neuspokojuje, z české formy Viedně (gen. Viedně, z toho Vídeň jako nč. poušť ze stč. púščě), která doložena ve XIV. stol. v Mastičkáři (157.), klade přejetí to dle výslovnosti nejpozději do IX. stol., kterážto domněnka mohla by se dobře srovnati s dějepisnými fakty osazení Rakous Bavory, a uzavírá, že jest tedy velmi pravděpodobno, že jméno Wien (a později snad i Schottwien) povstalo v ústech některého československého nářečí. Je-li výklad ten správný, a tak se zdá, bylo v Dolních Rakousích v VIII. stol. ne-li výhradně, aspoň také obyvatelstvo slovanské. Tomu nasvědčuje také množství slovanských jmen řek, potoků, hor, pahrbků, lesů, hájů, tratí a osad výše jednoho tisíce, které Šemberu (v předmluvě ke knize: Západní Slované v pravěku, Vídeň 1868) přivedly k domněnce, že Slované byli v Dolních Rakousích od dob předhistorických. To je jen část (a také zárodek) veliké a jistě upřílišené theorie Šemberovy, že Slované bydlí od doby předhistorické v staré Germanii a Illyrii. Šembera myšlenku tuto pojal právě při ohledávání zevrubných map dolnorakouských. Výsledek jeho topograficko-historických studií jest také mapa země moravské, (Vídeň 1863), kde v pohraniční části Dolních Rakous uvádí řadu jmen místních původu jistě slovanského v podobě české. Prof. Dr. Woldřich ve vzpomínkách z vídenského svého pobytu (Sborník 121.) píše o tom také: »Se Šemberou smlouvali jsme se o společném spisu, jímž bychom na základě předhistorických nálezů konečně jednou širší veřejnosti dokázali, že původní obyvatelstvo Dolních Rakous bylo slovanské; ale po smrti jeho jsem se, bohužel, k tomu sám nedostal.« (Odkazuji zde také k velmi důležitému článku O. Kaemmela: »Die slavischen Ortsnamen im nordöstlichen Theile Niederosterreichs«. Archiv für slav. Philologie VII. 1883, str. 256. sld., srv. také Pastrnek, Slav. Bibliographie, Archiv, Supplementband, 1892 str. 125.).

Známy jsou osudy marky východní, od Čechů později rakouskou nazývané, v níž slovanské obyvatelstvo někde ve století XII. již téměř zaniklo, někde se udrželo, zvláště v souvislosti s územím českoslovanským a podporováno asi později přistěhovaleckým proudem tíhnoucím k Vídni jako k sídelnímu městu. — Omezím se na několik úryvkovitých poznámek. Sem spadá zpráva rabína Izáka, (kol roku 1200 v Praze narozeného a ve Vídni usazeného), že se za jeho doby ve Vídni mnoho česky mluvilo (»Kalendář Čechů vídenských« I. roč. 1892, str. 58.). Snad s tím souvisí příbuzenské svazky mezi Babenberky a českými Přemyslovci, z nichž Přemysl Otakar II. — jméno to přijal teprve v Rakousích — zvolen byv po vymření Babenberků od stavů vévodou rakouským, zakládá vlastní rukou (v dnešní podobě) r. 1276 kostel minoritní, v němž po dvou letech po nešťastné bitvě na Moravském poli mrtvola jeho vystavena a na čas pohřbena, vnitřnosti jeho pak podnes uloženy tam před oltářem sv. Jiří. Přemysl přispívá po požáru také k obnovení chrámu svatoštěpánského (věže nad hlavním portálem), na němž později budují čeští mistři z Karlovy pražské školy gotické, Petr (Pelhřím) a Jan z Prachatic († 1439), jehož dílem jest, jak se zdá, stavba veliké věže od místa, kde jsou umístěny hodiny. Připomínám jen ještě věznění krále Václava IV. ve Vídni i jeho vysvobození od rybáře (dle pověsti vídenské) a účastenství Čechů při obranách Vídně proti Turkům (1529, 1683, při této hr. Zdeněk Kaplíř ze Sulevic). Na stavbu mohutného kostela sv. Karla Boromejského, provedenou dle plánů znamenitého stavitele Fischera z Erlachu (nar. r. 1650 v Praze), přispívají stavové čeští 30.000 zl., dolnorakouští - jen 22.000 zl.; v kostele skotském pochována Berta z Rožmberka, známá z pověsti »bílá paní« a j. v. Styky ty jsou trvalejší pak, když jedna panující rodina habsburská spojuje země koruny české se zeměmi rakouskými. Od stol. XVII., kdy učiněna Vídeň sídelním městem císaře Matyáše a ještě více od stol. XVIII, kdy nebyla již tolik ohrožena od Turků, kteří pozvolna vytlačeni také z Uher, rostla přirozeně na úkor Prahy, čím více se v ní soustřeďoval život politický. Snaha centralisační v úřadech jeví se r. 1749 ve spojení dvorské kanceláře české a rakouské, zřejmě pak staví Vídeň za centrum soustátí, v němž r. 1804 císař německý František II. přijímá název císaře rakouského. Vídeň nestala se arci proti vší umělé snaze centralisační střediskem kulturního snažení národův. Neboť nebylo tu přirozeného proudu, ten byl jen v úřadech a částečně v obchodě soustředěním peněžních ústavů ve Vídni. A hlavně tímto spádem obchodu, který do hlavního města soustřeďuje (na malé výjimky, na př. v cukrovarnictví) trh celé říše, tíhnou celé proudy české krve, hlavně z českého jihu, z Moravy a ze Slovače do Vídně, proudy obrozující krev velkého města. Vídeň vzrostla jistě hlavně tímto přítokem přistěhovaleckým, ale proudy lidu českého do Vídně se valící ztráceny jsou pro nás národní vlažností lidí jen o chléb se starajících i úsilím Němců vždy úzkostlivě dbalých, aby »německý ráz Vídně nebyl porušen«.