282

1882, 18. a Na pomezí dolnorakouském. Světozor 1882, 567) opírá se tomuto názoru Šemberovu. Uvádí kroj obcí těchto který se také nosí v sousední Moravě (v t. zv. Podluží, proto podlužácký,), který jest dojista původu chorvatského, ale ten prý Slováci u Břeclavy a v Rakousích přejali od Chorvatů. Ukazuje na tradici, že lid od Hustopeče osady tyto (dnes slovenské) nazývá prý chorvatskými. (Nové vsi říká se u Břeclavy dodnes obecně Charvatská Nová ves.) Domnívá se, že kdysi byl počet osad chorvatských z Rakous do Moravy přecházející hojnější, že vnikaly až k Břeclavě nebo Podivínu, a dodává, že by se Chorvaté u Mikulova byli jistě také poslovenštili, kdyby souviseli se Slováky. S tímto míněním Herbenovým souhlasí nejnověji Karásek (ve »Sborníku«) a má osady ty za část řetězu chorvatských osad, který se — někdy protrháván — táhne v šíři dvou tří vesnic od Drávy po západních hranicích uherských ještě dnes až po Prešpurk a odtud dá se sledovati na sever po obou březích Moravy až po Břeclavu, ano severně od ní. V těchto se Chorvaté poslovenštili, dnes už i v Hlohovci, kde se udrželi Chorvaté nejdéle; neboť sem přišel vliv československý nejpozději.

Otázka celá vyžaduje jistě velmi opatrného řešení, při němž nutno bude dříve snésti hojnější a podrobnější material o chorvatských jménech v obcích moravskoslovenských, material archivní hlavně ze zápisů diecésních atd. a při řešení nutno asi hleděti ke každé osadě zvláště již proto, že chorvatské osady jsou po Dolních Rakousích a Uhrách jen jaksi roztroušeny. Jinak soudil Herben později (»Slov. Sborník« 1885, 34.), že v tomto koutě Dolních Rakous možno nalézti větve dvou stromů kmene československého; zasahují sem jednak přes Dyji z Moravy Slováci podlužáčtí v Poštorni, Nové Vsi, Hlohovci a Valčících, jednak přes Moravu uherští Nitranci (v Ranšpurku, Cahnově atd.), Chorvaty nalézá teď Herben již jen v Hlohovci. I o chorvatské Nové vsi dalo by se, aspoň částečně, jak to myslil Šembera, říci totéž. V ní byl vliv českoslovanský z blízké Poštorně (souvisící s Břeclavou takřka jen mostem) větší než v Hlohovci. Šembera soudil o Hlohovci na stejný původ jako u obcí chorvatských u Mikulova a soudil také na osazení z r. 1584. V Poštorni*) nalézá Karásek ještě dnes meje (= meze).

Řeč jest dle Šembery (C. Č. M. 1845 str.166., při tom mluví o všech slovenských obcích dolnorakouských) nářečí uherskoslovenské vyjma ě po retnicích (město: uherskoslov. mesto) a stejné s moravskoslovenským až na slůvko ked' a r místo ř. Šembera vystihl tím asi, co také Herben soudí, že se tu stýkají moravští Slováci s uherskými. O Hloho-veckých píše Šembera (170.), že mluva jejich takměř směsici z chorvatštiny a slovenčiny se podobá. Herben (Č. M. M. 18.) viděl takové smíšení ve slovenčině, jakou se pod Břeclavou mluví vůbec. Bartoš (Dial. I. 1886, 3.) počítá nářečí osad těch k nářečí slovenskému na Moravě; nejnověji Karásek, který od starého Drobiliće zachytil a popsal chorvatské nářečí v Hlohovci (čili jak se tam vyslovuje: Lohovci), podává stručný popis nářečí slovenského z Poštorně, konstatuje rozdíly proti popisu Šemberovu, ukazující na levý břeh Moravy. Spíše by tu bylo asi konstatovati nářečí přechodné.

Obydlím, tvarem domků se žudrem i jejich malbami řadí se osady naše (nejvíce Nová ves, odkud také obrázek č. 6. k článku Jana Kouly: Malby domků v nejjižnější Moravě, Český lid III. 118.) do skupiny dědin, kterou representovala na výstavě tvrdoňská chalupa v dědině českoslovanské (viz str. 104—107). Odkazuji i k slovenské búdě, poněvadž v Nové vsi a hlavně v Hlohovci, kde půda i polohou je pěstění vína příznivější a vinohradů dost, má za vsí téměř každý větší sedlák svůj »sklep«.

Kroj, a tu přicházím k předmětům vystaveným, vystaven jednak na figurinách šohaje v klobouku s »kosírkem«, s přehozeným kabátcem, a děvčete v kroji hodovém (hody = posvícení) »v kokši« (rožky) z Poštorně, (srv. str. 185., kde také podrobný popis kroje), jednak ve středu oddělení, kde ve skříni, věnované obcím Poštorni, chorv. Nové vsi a Hlohovci vystaveny jednotlivé součástky lidového kroje a vzory lidového umění vůbec. Mužské košile, ženské rukávce s límcem, pestré mužské i ženské lajble (jak se tam říká »vestám«), dvě šňůrované šuby s černým beránkem, klobouk pro mužáka se stříbrnou portou, čepce (rožky) hodové, kokše pro děvčata, pro vdané s ozdobným dýnkem (portou, jakých — také zlatem a stříbrem bohatě vyšívaných — vystaveno několik), vyšívky, plachetky na postel, z nichž jedna s překrásnou ozdobou z roku 1788, kraslice, které maluje v Nové vsi 73letá stařena Helena Pochylá, několik mis (z r. 1692, 1805) a talířů. Mimo staré »rychtářské právo« z Hlohovce, kde žije dodnes všech šest starostů, kteří se tam vystřídali, (nejstarší býval ještě rychtářem za dob poddanství, kdy lidé tamější, patříce k Liechtensteinsku, snad ani nevěděli, že nepatří k Moravě), vyložena tu také řada podobizen, typů i celých skupin a rodin, mezi nimiž školaček z Hlohovce v kroji nedělním (dcer bývalého starosty p. Kašníka) jako obrázek pěkného ztepilého vzrůstu.**)

Budiž mi tu dovoleno malé odbočení. Odboru dolnorakouskému zapůjčeny byly také dvě fotografie sv. Heleny, jedné z českých osad v Karpatech,***) v jižních Uhrách roztroušených. Osadníci z Čech (od Sázavy), byli tam povoláni, ponejvíce jako dřevorubci (tak r. 1822 Svatá Helena, ostatní r. 1827 na útraty státní), po vymýcení lesů poděleni v letech třicátých bezplatně pozemky s podmínkou hraničárských povinností v bývalé Vojenské Hranici. Takových roztroušených osad, někde promíšených se Srby, jinde zase s Rumuny a Němci se stýkajících, je tu několik. Farní osada Weitzenried (1500 obyv.) je již několik let bez řádného učitele, za to tam vzorně působil farář Unzeitig, rodák českotřebovský; lépe jest na tom Svatá Helena (781 duší), kde zásluhou nynějšího učitele p. Jindřicha Schlögla, +) rodáka z Velké Řetové u Ústí n. Orl. v Čechách, který tu od roku 1863, jsa ne právě skvěle honorován, záslužně