str. 335
Předvedli jsme si některé ukázky oddělení nábytkového Národopisné výstavy českoslovanské a bylo by na nás, abychom si předložili otázku, máme-li za to, že tak četné objevení se cenných památek práce domácí bude míti také svoje praktické důsledky. Nečiníme si dokonce illusí přepjatých. Něčeho podobného by bylo lze dosíci jenom spojenou snahou výrobce i zákazníka, čehož docíliti není tak snadno. Vedle toho jest uvážiti, že ony předměty, které jsme viděli ve východním křídle paláce národopisného, povstaly za docela jiných, daleko výhodnějších podmínek výrobních a tržebních, než jsou nynější. Byl to princip individualisování práce, který ve spojení se zdravým smyslem pro umění a mistrnou technikou živnostenskou dovedl vytvořiti díla tak půvabná. Truhlář si tehdy sám nábytek navrhoval a provedl na něm i veškeré práce pomocné, tak že dílu až do posledních podrobností svůj ráz vštípiti mohl. Jaké jiné jsou poměry za nynějšího principu továrního sumarisování práce, kde truhláři často vedle navrhovatele a řezbáře neb intarsisty vykázána jen úloha pomocná na nábytku a kde zákazník soutěží nebývalou sveden nedovede mnohdy oceniti práce záslužné a odlišiti od třpytného pozlátka —
Ale tak docela beznadějnou by ona myšlénka přece nemusila býti, že by i za naší doby znova všeobecné obliby dojíti mohly staré vzory nábytku domácího. Vždyť i sama Francie, vůdkyně a velitelka vkusu uměleckého, dává v Paříži průchodu lidovému »kustarnému« nábytku ruskému. Že by se tak dáalo jen ze sympathií politických, pochybujeme. Spíše možno vysvětliti si úkaz onen tím, že umělecká Francie unavena jest chvatným letem, jenž za dobu neúplného půlstoletí zopakoval umělecké idey dvou tisíců let předcházejících. A tou chvílí, kdy Francie do vyčerpaných žil svých uměleckých provádí transfusi nezkažené, naivní tvorby lidu ruského a kdy i my považujeme barok, rokoko, empire, »sloh anglický« i žaponerie málem za překonané stanovisko, tou chvílí by nebylo pro nás při bohatém pokladu naší tvorby domácí, lidové, osvěžení vkusu bližšího, případnějšího?
Práci naší otevírá, se i v tomto oboru širé pole a působiti můžeme dvojím směrem. Jeden jest rázu záchranného a týká se nábytku právě tak, jako uměleckých památek vůbec. O tom šířiti se netřeba. — Směr druhý nésti by se měl k tomu, aby se toho, co se na domácích starých vzorech vyskytuje rázovitého, používalo při tvorbě moderní. A které vzory by zvláště byly způsobilé? V prvé řadě hodí se k tomu náš nábytek vykládaný. Na starých domácích skříních a truhlách nacházíme takové ornamentálně bohatví, že by se jím účinně zúrodniti dal suchopar tvorby novodobé. Avšak ani na tom nemusili bychom ustati. I barevný nábytek »selský« dal by se v jistém zušlechtění napodobovati zejména tam, kde jako u staveb villovitých se jedná o to, aby zařízením jednotlivých prostor vyvolala se nálada rustikální. V řadě neposlední by i vzory turnovské malované na polituru zaslouženého povšimnutí k tomu účelu zasluhovaly a vzory vděčné poskytly.
Snad pisateli řádků těchto nebude pokládáno za neskromnost, zakončí-li stať svoji týmiž slovy, kterými zakončil svoje pojednání »O slohu nábytkovém« vydané počátkem roku 1891, tedy dříve, než známy nám byly poklady výstavy národopisné, ba i blahé paměti výstavy jubilejní:
»Zmínili jsme se již v úvodu, jak současně s celým naším uměleckým průmyslem i naše truhlářství nábytkové jest zmítáno citelnou nejistotou směru, ano nachází se mnohdy v pravém slohovém a tvarovém labyrinthu. A přece by se mohla vyskytnouti vábná nit Ariadnina, která by nás z tohoto labyrinthu vyvedla. Jak mnoho cenných vzorů starých z dob samostatné práce domácí se nalézá ještě mezi námi, kteréž by nám byly zajisté bližší nežli vzory cizí.
Ve dvou odvětvích umělecké práce byla snaha podobná výsledkem co nejlepším korunována, a to v umění stavitelském a v oboru národního vyšívání. Jak zajímavých řešení nových poskytly nám motivy »české renaissance«, a naše vyšívky národní došly obdivu a napodobení daleko za hranicemi našich vlastí. Proč by neměl týž směr v jiných oborech vésti též ke šťastným výsledkům? Spočívalť by zajisté ve snaze té, abychom svoje moderní umění přivedli
na stopy a v souhlas se starým uměním domácím, kus vážné, národní práce kulturní!«
Antonín Bráf.
